Skutečně se vakcinační teorie hroutí?

Tak, jak na jedné straně se očkování podporuje všemi směry, tak stejnou měrou sílí jeho zpochybňování. Tento vývoj nelze ani zastavit ani mu jakkoli zabránit. Na co však poukazuje, je touha široké veřejnosti vědět o problematice očkování stále více a více. A v tomto ohledu má odborná veřejnost vůči laické dluh.
Úvahy a novinářská senzacechtivých sdělení vycházející z „převratných objevů“ pak vyvolávají v široké veřejnosti (zejména mezi rodiči malých dětí) otázku, zda právě očkování je vůbec důležité, když údajně podle nových zjištění vlastně nefunguje, jak jeden novinář lakonicky uvedl svůj článek pod názvem „Vakcinační teorie se drolí v základech – výzkum odhaluje, že pro boj s viry nejsou protilátky nutné“.
Tento článek vyšel z jedné publikace, ve které autoři zjistili, že obranné mechanismy vůči vesikuloviru (VSV) nevyužívají specifické protilátky (Moseman EA, Iannacone M, Bosurgi L, Tonti E, Chevrier N, Tumanov A, Fu YX, Hacohen N, von Andrian UH. B Cell Maintenance of Subcapsular Sinus Macrophages Protects against a Fatal Viral Infection Independent of Adaptive Immunity. Immunity. 2012 Mar 23;36(3):415-26). Výsledky publikovaného pozorování naznačují souhru adaptivní a vrozené imunity, podílející se na eliminaci VSV viru infikovaných myší. Je až neuvěřitelné, jak výsledky takové práce mohou být zneužity v propagaci proti očkování.

Je vůbec možné, že protilátky nejsou potřebné?
Pokud by bylo pravdou, že protilátky vyvolané očkováním se na ochraně vůči infekci nepodílejí, pak jak si vysvětlit celosvětový úspěch vymýcených pravých neštovic a vymizení dětské přenosné obrny ve většině světadílů. Dokáže-li se imunitní systém s infekcemi vypořádat sám, jak sděluje autor zmíněného článku tak, proč to neudělal, proč až právě proočkovaná populace je chráněna na rozdíl od té neočkované.
Ale abychom nebyli nespravedliví vůči imunitnímu systému, ten je skutečně tak unikátně konstruován, že si dokáže prakticky se všemi infekcemi poradit. Bohužel ale až s křížkem po funusu, tj. teprve když dojde k projevu infekční choroby, nastupuje imunitní systém, tvořen řadou molekul, receptorů a specifických buněk, který je schopen z velké míry chorobu překonat. Tomu leckdy pomůžeme sami vhodnou léčbou.
Skutečně se nabízí otázka, proč právě tato část imunitního systému - nespecifická, vrozená – nepomůže v prevenci infekcí. Ve skutečnosti je to právě tato složka imunitního systému, která v prevenci infekčních chorob pomáhá a někdy se jí u některých jedinců podaří nad infekcí zvítězit, aniž by došlo k onemocnění. Všimněte si však, že jen někdy a u někoho. Těch vysvětlení „proč“ je spousta, ale tím principiálním vysvětlením je její omezené množství a působnost. Zkrátka této imunity je málo na to, abychom se mohli na ní vždy a za všech okolností spolehnout.

Abychom tento přirozený nedostatek kompenzovali, máme k dispozici déle než 80 let běžného plošného očkování v podobě, ve které přetrvalo až do současnosti. To že očkování vyvolává protilátky, se považuje jen za jakési zjednodušení výkladu, určeného pro širokou veřejnost, které se stalo bohužel i dogmatem mezi lékařskou veřejností. Protilátky mají mnoho dílčích funkcí, ovšem tou základní je rozpoznávání virů, bakterií – souhrnně bacilů – na které upozorní imunitní systém, který má komplexní funkci a dokáže patogen odpovídajícím způsobem zlikvidovat. Samotné protilátky sehrávají svou rozhodující roli jen při neutralizaci či eliminaci toxinů, které se posléze odbourají.

Některá očkování však nemusí být ani založena na principu tvorby protilátek. Dnes bychom mohli mluvit o dávnověkém BCG očkování, jehož počátek se datuje na přelomu 19 a 20. století. Ovšem i dnes nová očkování jsou postavena výhradně na stimulaci buněčné imunity, jako je očkování proti pásovému oparu.

Celá desetiletí se pozoruje nedostatek či ztráta protilátek po řadě očkování, a přesto takoví jedinci zůstávají i nadále chráněni. Díky technologickému vývoji se seznamujeme s unikátností imunitního systému, který má dříve netušené možnosti, jako paměťové buňky a to dokonce v plazmatické formě, které se ukládají do kostní dřeně atd. Čeká nás ještě mnohá překvapení a poznání, ovšem základní axiomy přetrvají.

Proč se stále stanovují protilátky a považují se jako průkaz specifické imunity, pramení z přibližné korelace mezi jejich množstvím a skutečnou ochranou po očkování. To, že se vytvoří protilátky na antigenní stimul, je příznakem, že adaptivní část imunitního systému se seznámila s potenciálním patogenem a bude umět na něj v budoucnu reagovat. Nezapomeňme na to, že protilátky jsou jen jednou z mnoha složek adaptivního imunitního systému, jehož všechny složky nelze zatím buď určit vůbec, nebo jen omezeně.

Je škoda, že široká veřejnost se seznamuje s relativně dávnými poznatky právě formou převratných či průlomových senzacechtivých článků vykutálených autorů a přijímá je jako něco nového objevného, co hroutí milníky historie očkování. Můžeme si však za to sami, neboť přijímáme leckdy banální konfrontaci hodně a málo protilátek od výrobců vakcín, aniž bychom se zajímali o skutečnou podstatu daného očkování a stavěli na ověřeném průkazu vyvolané ochrany očkováním. I přesto protilátky měly, mají a věřím, že ještě dlouhou dobu budou mít stále výpovědní charakter o odezvě imunitního systému na očkování, jakožto jedné ze složek adaptivní imunity.