Schémata očkování

Zdánlivě každé očkování je charakterizováno počtem a schématem podání jednotlivých dávek. Ovšem při bližší konfrontaci lze zjistit následující.

Všechny inaktivované bílkovinné vakcíny se obvykle podávající ve 3 dávkách ve schématu 0-1-6 měsíců. Přičemž první dvě dávky představují jakýsi základ (tj. základní očkování) a poslední třetí dávka záchyt těch, kterým 2 dávky nestačí a zesílení imunitní odpovědi všech tak, aby očekávaná ochrana přetrvávala co nejdéle. Toto schéma není pro všechna tato očkování stejná, ale rozptyl intervalů mezi 1-2 dávkou je 1-6 měsíců a 2-3 dávkou 6-12 měsíců.
Výjimkou mohou být malé děti, kterým se v některých zemích místo prvních dvou základních dávek můžou podávat i tři dávky.
Specifické očkování představuje očkování proti chřipce, reprezentované jen jednou dávkou (případně 2 dávkami). Důvodem je časový kompromis mezi očkováním a chřipkovou sezónou. Pokud by se očkovalo regulérně ve 3 dávkách, pak plnohodnotná ochrana by byla dosažena po ukončení chřipkové sezóny, proto jedna dávka je považována za dostatečnou pro ochranu minimálně 50 % očkovaných.
Naopak očkování polysacharidovými, případně konjugovanými - rovněž "inaktivovanými" - vakcínami (proti meningokokovým, pneumokokovým a hemofilovým nákazám nebo břišnímu tyfu), se provádí podáním pouze jediné dávky. Vysvětlením je odlišný mechanismus účinku, neboť v tomto případě se do ochrany zapojuje komplement, který je na očkování nezávislý. Ovšem malým dětem mladším 2 let se obvykle podává více než 1 dávka (tj. 2, 3 nebo 4 dávky v závislosti na věku či specifické vakcíně). I tak ochrana tímto očkováním poskytuje ve srovnání s bílkovinnými vakcínami limitovanou ochranu. Možná budoucí očkování se přiblíží tradičnímu 3dávkovému schématu bez ohledu na věku očkovance.

Očkování živými vakcínami se provádí zpravidla podáním pouze jediné dávky, neboť výhodou živého antigenu je jeho možnost replikace a vyvolání plnohodnotné imunitní odpovědi (srovnatelné s přirozenou imunitou). I tak jsou výjimky vyžadující zesílení očkování podáním ještě druhé dávky (očkování proti příušnicím nebo planým neštovicím).

Velmi často se diskutuje posilující (booster) očkování a celoživotní ochrana. Obecně lze říci, že celoživotní imunita neexistuje, i když jsou jedinci (a nemusí jich být málo), kterým "jedno" očkování bohatě stačí na celý život. To se vysvětluje individuálním působením polyklonálních aktivátorů (alergeny, infekce, jiná očkování, environmentální prostředí apod.). Obecně však dlouhodobou ochranu zajišťuje tzv. imunologická paměť, tj. imunitní systém má uloženou informaci ohledně získané imunity. Tato paměť se aktivuje při setkání s odpovídajícím patogenem a opětovně vyvolá dostatečnou aktuální ochranu. Doba potřebná k rozvoji této ochrany se pohybuje mezi 4-7 dny, což v případě infekcí s relativně krátkou dobou inkubace (kratší než 7 dní) nemusí vždy stačit, a proto se v takových případech provádí posilující očkování v pravidelných intervalech (příkladem je očkování proti klíšťové encefalitidě, tetanu, záškrtu, dávivému kašli apod.).
Ovšem imunologická paměť nemusí přetrvávat celoživotně. Některá pozorování naznačují, že obecným limitem je 15 let po očkování, posléze totiž může ubývat a pozoruje se jen u 80 % očkovaných. Vymizí-li imunologická paměť, je třeba očkovat od počátku, posilující očkování už totiž nestačí.
Je-li příslušné očkování prováděno masivně, přistupuje k individuální ochraně také tzv. kolektivní, takže ztratí-li jedinec individuální ochranu, pak zůstává nadále chráněn zprostředkovaně přes kolektivní (tj. schází zdroj infekce).