(články přejaté z časopisu Informace pro lékařské praxe, 3/2011, strana 9, s laskavým souhlasem šéfredaktorky, MUDr. Hany Taxové)
Odmítání
Dne 21. 7. 2010 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek pod sp. zn. 3 Ads 42/2010 k problematice povinného očkování dětí. Nejvyšší správní soud konstatuje, že vyhláška č. 439/2000 Sb. a aktuálně vyhláška č. 537/2006 Sb. zasahuje do věcí vyhrazených zákonu, protože stanovuje primární práva a povinnosti a je v rozporu s ústavním pořádkem, tudíž ji nelze aplikovat a nelze podle ní ukládat sankce v případech, kdy zákonní zástupci dítěte odmítnou očkování, které je jako "povinné" stanoveno právě tímto podzákonným právním předpisem. Nejde tedy o to, že by stát nemohl nařídit povinné očkování občanů proti některým přenosným nemocem, musí tak však učinit přímo zákonem, nikoli vyhláškou, která je podzákonným právním předpisem. To byl důvod, proč Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti rodičů proti sankci uložené za přestupek, který měl spočívat v tom, že se občan nepodrobil očkování proti infekčním chorobám, respektive že se zákonní zástupci nedostavili se svým nezletilými dětmi k základnímu očkování, popřípadě revakcinaci proti onemocněním uvedeným ve vyhlášce. Pokud tedy do budoucna stanoví povinné očkování a sankci za nepodrobení se povinnému očkování zákon, půjde o přípustnou právní úpravu, která je však vyhrazena zákonu, a nikoli podzákonnému právnímu předpisu.
Je otázkou, jak má za této situace postupovat praktický lékař pro děti a dorost, případně jiný lékař, pokud se občan nebo zákonný zástupce nezletilého dítěte odmítne podrobit očkování, které je nařízeno podzákonným nebo jiným právním předpisem. V každém případě je třeba zákonné zástupce nezletilého dítěte, případně i nezletilé dítě, pokud je schopno samo si utvářet své názory vzhledem ke svému věku a rozumové vyspělosti, poučit o tom, jaké zdravotní následky může mít neprovedení očkování, zejména čemu má očkování zabránit a jaké důsledky mohou vzniknout z důvodu, že očkování nebude provedeno. Vhodné je rovněž upozornit rodiče i na skutečnost, že může být problém s přijetím dítěte do kolektivního předškolního zařízení. Skutečnost, že zákonný zástupce nezletilého dítěte se odmítá podrobit očkování proti přenosným nemocem, by měl lékař, pokud si již nevyžádá plnohodnotný negativní revers, alespoň zaznamenat do zdravotnické dokumentace s poznámkou, že po náležitém poučení o zdravotních důsledcích zákonný zástupce prohlašuje, že odmítá očkování svého dítěte proti konkrétně uvedené nemoci. Toto prohlášení by měl zákonný zástupce nezletilého dítěte podepsat (zásadně stačí podpis jednoho ze dvou rodičů). Pokud by snad zákonný zástupce odmítl povinné očkování a současně odmítl podepsat toto prohlášení, bylo by vhodné, aby lékař poznamenal, že zákonný zástupce současně odmítá toto prohlášení podepsat, a u poučení i stanoviska byl přítomen svědek a místo podpisu zákonného zástupce byl připojen podpis tohoto svědka, v praxi nejčastěji patrně zdravotní sestry. Tento zápis by měl zůstat součástí zdravotnické dokumentace dítěte vedené praktickým lékařem pro děti a dorost.
Odpovědnost za očkování
Dne 11.4. 2011 jsem se zúčastnil semináře pro posluchače Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, na kterém přednášel soudce Ústavního soudu JUDr. Jiří Nykodým. Mimo jiné byla též zmíněna otázka objektivní odpovědnosti nestátního zdravotnického zařízení za vedlejší účinky či nepříznivé důsledky povinného očkování.
Povinné očkování je stanoveno zákonem, avšak podrobnosti ponechal zákonodárce na prováděcí vyhlášce. Podle stanoviska Nejvyššího správního soudu není možno povinnosti občanům ukládat podzákonným právním předpisem - tedy vyhláškou -, ale pouze zákonem. Z tohoto stanoviska vyplývá, že zákon může stanovit občanům povinné očkování a případné sankce za jeho bezdůvodné nepodstoupení, ale tato povinnost nemůže být stanovena prováděcím podzákonným předpisem, byť na základě zákonného zmocnění. Z toho vyplývá, že povinné očkování je ústavně konformní, zákonné a přípustné, ale bylo u nás dosud legislativně nesprávně zakotveno.
Je otázkou, kdo ponese případně odpovědnost za nepříznivé důsledky tohoto očkování v případě, kdy zdravotnické zařízení postupovalo zcela lege artis a v souladu se zákonem, nedopustilo se žádné chyby, a přesto očkování mohlo mít s ohledem na individuální zdravotní stav pacienta nebo nepředvídanou alergickou reakci velmi nepříznivé důsledky pro očkovaného. Zákon o odpovědnosti státu za výkon veřejné moci a za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup při výkonu veřejné moci nepočítá s odpovědností státu za nepříznivé důsledky způsobené plněním zákonné povinnosti. Stát by tedy patrně neodpovídal za škodu způsobenou na zdraví občana povinným očkováním, které bylo stanoveno zákonem. Kdo by tedy za tuto škodu odpovídal?
Bylo by to velmi pravděpodobně zdravotnické zařízení, ať již státní či nestátní, které příslušné očkování provedlo. Škoda na zdraví by patrně byla způsobena povahou použitého léčivého přípravku a v takovém případě je odpovědnost poskytovatele zdravotní péče objektivní (tzv. za výsledek) bez ohledu na to, že postup byl správný na základě zákona, nedošlo k žádné nedbalosti ani k pochybení. Této odpovědnosti se nelze zprostit. Lze se pouze pojistit pro případ, že by taková situace nastala.
autor: JUDr. Jan Mach, advokát