Poučení z historie

Přestože nauka o očkování - vakcinologie - patří mezi relativně mladé obory, svou historii už má. Pro demokracii je typický otevřený názor všech, proto se stále častěji objevují vedle zastánců očkování také jeho odpůrci To je ale zákonité a naprosto v pořádku, vždyť toto ve svém zákonu jednoty a boje protikladů vystihl Georg Fridrich Hegel (1770-1831).
Zdánlivě to vypadá, že tento “boj” nastal až s příchodem moderního očkování, ovšem opak je pravdou. Velkým příkladem je vymýcení pravých neštovic, které se stalo nevyvratitelným důkazem celospolečenské prospěšnosti očkování.

Dnes se již pravé neštovice, tzv. variola nevyskytují. Bylo to infekční virové onemocnění charakterizované vysokou horečkou a bohatým výsevem puchýřků po celém těle. Patřily mezi nejkrutější infekce díky četné úmrtnosti (až 30% nemocných umíralo) a díky znetvořujícím jizvám, které po nich zůstávaly.

Zmínky o pravých neštovicích se nacházejí v dochovaných středověkých záznamech. Nejznámější popis neštovic pochází od perského lékaře Rhazese z 10. století. Dnes je těžké zhodnotit jak časté a jak tragické byly epidemie neštovic, neboť ne vždy byly neštovice správně odlišeny od jiných infekčních epidemií. Epidemie neštovic vyvrcholily v 18. století, kdy jim padlo za oběť až 60 miliónů lidí. Koncem 18. století si anglický venkovský lékař Edward Jenner všiml, že dojičky, které prodělaly kravské neštovice, nikdy nebyly infikovány virem pravých neštovic. Myšlenku přenést virus kravských neštovic na zdravého člověka a vytvořit u něj přirozenou ochranu proti neštovicím uskutečnil v roce 1796, kdy připravil očkovací látku z kravských neštovic, kterou 14. května podal zdravému chlapci Jamese Phippse. Jeho předpoklad se naplnil. Chlapec po nákaze virem kravských neštovic si vytvořil ochranu také vůči pravým neštovicím. To byl významný objev pro novodobé očkování: poprvé byl dokumentován způsob získání ochrany vůči infekci.

O dva roky později svou práci publikoval, což vyvolalo nejen nadšení ale i kritiku. Někteří totiž namítali, že se nemá rušit vůle boží. A ačkoli se dějiny eradikace pravých neštovic zahájily na konci 18. století, trvalo to dlouhých 180 let, než se jich svět zbavil.
V Anglii se očkování proti neštovicím rychle šířilo, takže do konce srpna 1800 bylo vakcinováno 15.000 osob. Ve Vídni provedl již v roce 1799 první vakcinaci švýcarský lékař Jean de Carro, který působil později i v Čechách. V Německu, po přečtení Jennerova spisu, začal očkovat v Hannoveru dr. Strohmeyer v roce 1799. Později očkoval i dr. Hufeland a řada dalších. Očkování zahájil v Itálii v roce 1800 lékař Luigi Sacco, který sám vakcinoval za několik let 500 000 osob. Celkem bylo imunizováno v Itálii za prvních osm let 1,5 miliónu dětí. V Dánsku, Švédsku a Francii se začalo očkovat v roce 1801. Napoleon v roce 1805 nařídil vakcinaci všech vojáků, kteří neprodělali neštovice. V Rusku byly imunizovány první děti také v roce 1801 a od roku 1804 do 1814 bylo již vakcinováno 19 miliónu občanu. Ve Spojených státech se očkování také rychle šířilo. Jeho průkopníkem byl lékař Benjamin Waterhouse z Bostonu, který zahájil očkování v roce 1800 vakcínou dovezenou z Londýna.
Po překonání počátečních námitek oponentů byla postupně v evropských zemích uzákoněna očkovací povinnost: Bavorsko (1807), Francie (1809), Dánsko (1810), Švédsko (1816), Anglie (1853), Itálie (1888). Řada zemí se snažila zvýšit proočkovanost vydáním zákazu vstupu do škol dětem a všem osobám, které nebyly očkovány. Ve Francii byly pověřeny očkováním porodní báby.
Za války 1870-71 v dobře proočkovaném německém vojsku zemřelo na neštovice jen 297 mužů, ve špatně proočkované francouzské armádě 23.400 mužů. Francouzští vojáci zavlekli pak neštovice do mnoha francouzských měst a obcí, kde onemocnělo na půl miliónu občanů, z nichž 50.000 zemřelo. V letech 1871-72 podlehlo variole 42.000 lidí v Anglii a po roce 1873 dokonce minimálně milión lidí v tehdejším Německu. Při epidemii v letech 1870-1873 vzhledem k neproočkované populaci byla úmrtnost na variolu 536/100.000 obyvatel ve Vídni a 632/100.000 obyvatel v Berlíně. Po roce 1875, kdy bylo dosaženo poměrně vyšší proočkovanosti, klesla úmrtnost na variolu až na 9,6/100.000 obyvatel ve Vídni a na 5,0/100.000 obyvatel v Berlíně.

V českých zemích bylo možné z dochovaných zpráv identifikovat pravé neštovice teprve od 17. století. V roce 1799 v Praze zemřelo téměř 18.000 obyvatel a od roku 1796 do roku 1802 padlo v Čechách za oběť neštovicím 106.400 nakažených. Očkování se v českých zemích praktikovalo jen v malé míře. První zpráva pochází z Moravy z roku 1791, kdy telčský lékař Mack očkoval děti hraběte Dauna v Jemnici. V roce 1796 založil dr. Carl v Brně variolační ústav. Na Slovensku se od roku 1717 zabýval variolací prešovský lékař J. A. Rayman.
Česko bylo mezi prvními, kde se začalo systematicky a organizovaně očkovat pod dohledem lékařů. První očkování v Praze provedl dr. Karel Bauer v únoru 1800 očkovací látkou, kterou dostal ve lněném hadříku zabalenou v novinovém papíře z Dublinu koncem roku 1799.
Nejvyšší zemský lékař Bayer zřídil v pražském sirotčinci očkovací ústav. V Brně očkoval první dvě děti dr. Pollinger a dr. Gártelgruber v lednu 1801 a krátce nato i dr. A. Carl, který vyslovil jako první domněnku o možné eradikaci pravých neštovic.
Do roku 1802 bylo v českých zemích naočkováno přes 10.000 dětí. O rok později zemský správní úřad dokonce vydal dokument nazvaný “Pravidla pro očkující”, podle kterého v každém kraji vedl očkování zemský lékař nebo zdravotní referent a vakcinovat mohli jen ti lékaři a ranhojiči, kteří k tomu měli oprávnění. Pamatovalo se i na školení a doškolování lékařů. Očkovací látka byla lékařům poskytována bez úhrady a méně zámožní občané měli být očkováni zdarma. Vakcína se přechovávala mezi dvěma skleněnými deskami zalepenými po straně voskem. Každý očkující lékař vyplňoval dvakrát za rok výkazy o počtech očkovaných. Podle zemského nařízení měl být každý případ varioly hlášen do 24 hodin na zvláštních formulářích. Mnohá protiepidemická opatření byla na svou dobu neobyčejně progresivní (hlášení, izolace nemocných, pálení předmětů nemocného, máčení prádla v louhu a jeho vyprání, rozprostření oděvů na slunci).
V říjnu 1803 zřídilo zemské prezídium Královské lékařsko-policejní komise, které měly rozhodovat o všech problémech ve vztahu k neštovicím a očkování. Byly vydány předpisy o očkování a zákaz očkování osob postižených jinou chorobou.

Zasloužilým lékařům byly udělovány odměny, ale i komise již rok po svém zřízení dostala pochvalné uznání od samotného císaře. Zemské prezídium rozhodlo razit pamětní medaile udělované zvláště rodičům dětí, které poskytly vakcínu pro další očkovance, protože očkovací látka se přenášela z jednoho očkovaného na druhého.

Nedůvěra rodičů a poplašné zprávy šířené o škodlivosti očkování, ale i válečné události, zabrzdily slibně začínající očkování v Čechách a na Moravě. V roce 1806 se na obrovské úmrtnosti (57,8/1.000 obyvatel) podílely ve značné míře, vedle válečných událostí a ostatních infekcí, i neštovice.
Povinné očkování bylo v českých zemích zavedeno v roce 1812, které slovy dnešní terminologie bylo legislativně podpořeno Cirkulárním nařízením cís. král. Českého zemského Gubernia z 11.5.1821. Duchovním se přikazovalo, aby šířili z kazatelny známost o neštovicích; učitelům, lékařům a porodním bábám, aby všemožně vyvraceli různé předsudky. Dítě, které se nemohlo vykázat očkovacím vysvědčením a neprodělalo neštovice, nemělo dostat stipendium ani být přijato do nalezince a podobných ústavů a rodičům se neměly vyplácet příspěvky. Sepisoval se s nimi protokol, který byl pak předán úřadům.

V letech 1808-1820 z 1.8 miliónu dětí narozených v Čechách bylo očkováno 865.724, z neočkovaných zemřelo 60.485. Začátkem třicátých let úmrtnost na neštovice značně poklesla. Podle statistik se očkovalo, ale nebyla řádná kontrola očkování ani očkovací látky.
Zatímco v letech 1777-1806 umíralo v Čechách na variolu ročně průměrně 2.174 osob na jeden milión obyvatel a na Moravě dokonce 5.402, v období 1807-1850 vlivem očkování klesla průměrná roční úmrtnost v Čechách na 215 a na Moravě na 255 osob na jeden milión obyvatel. V letech 1872 a 1873 postihla české země poslední velká epidemie pravých neštovic, která si vyžádala za dva roky 43.000 obětí na životech. Tato epidemie vedla k tomu, že se překonala z velké části nedůvěra obyvatelstva i některých lékařů, zlepšila se očkovací látka a bylo zavedeno povinné očkování i posilující očkování školních dětí vakcínou, vyráběnou ve zvláštních stanicích za přímé státní kontroly.

Počet neočkovaných dětí od poloviny osmdesátých let 19. století opět vzrůstal. Původně zůstávalo neočkováno jen asi 10 % dětí, kolem roku 1900 asi čtvrtina a před první světovou válkou již téměř polovina. Důvodem bylo to, že od počátku devadesátých let se incidence rychle snižovala a většina obyvatelstva již neznala z vlastní zkušenosti “hrůzy neštovic", a proto se šířila lhostejnost k očkování, proti níž byla bezmocná i horlivost úředních lékařů. Naproti tomu úmrtnost v Čechách na neštovice se od roku 1873 stále snižovala (1874: 47/100.000 obyvatel a 1900: 0,01/100.000 obyvatel).
Analýzy epidemiologické situace z té doby naznačuje, že proočkovanost dětí nebyla všude dostatečná. Zjišťované případy byly většinou zavlečeny z jiných zemí Rakouska-Uherska a v jejich okolí onemocnělo vždy několik neočkovaných, nebo očkovaných v dávné minulosti.

Jsou však doklady o tom, že řada lékařů prováděla důkladná epidemiologická vyšetření ihned při zjištění neštovic i účinná protiepidemická opatření včetně proočkování kontaktů. Zřejmě hlavně proto nedocházelo v posledních letech minulého století již k větším epidemiím. Předpokládáme, že především díky protiepidemické práci lékařů byl endemický výskyt v českých zemích velmi omezen.
Podle dochovaných zpráv byly neštovice zavlékány cestujícími z Haliče, Ruska a balkánských zemí. Kromě toho se řada nemocných nakazila inhalací prachu z kontaminovaných surovin. Tak se například infikovali dělníci při manipulaci s žoky lnu dovážených z Haliče, s kontaminovanou bavlnou v přádelnách a při čištění, případně při rozbalování nebo draní peří dováženého ze Subotice, Haliče i jiných zemí. Onemocněli rovněž obchodníci s hadry, zaměstnanci chemické čistírny, nebo chlapec, který vybaloval z beden zboží dovezené z Terstu. Smrtnost na variolu koncem 19. a na začátku 20. století dosahovala asi 20 %.

Výsledek toho téměř dvousetletého boje dnes známe. Celosvětové úsilí a houževnatost lékařů a vědců korunované vývojem vakcíny a nastavením principů očkování vedlo k odstranění vysoce smrtného a závažného onemocnění způsobeného pravými neštovicemi. V roce 1966 Světová zdravotnická organizace zahájila tzv. eradikační program, který byl úspěšně završen v roce 1978, od kdy se ukončilo plošné očkování a nebyl zaznamenán žádný případ tohoto onemocnění.
I historie vymýcení pravých neštovic celosvětovým plošným očkováním měla své zastánce a odpůrce. Každé polevení v očkování se vymstilo návratem choroby, což si znovu připomněla Francie v roce 2011 dramatickým nárůstem spalniček.
(zdroj: Ježek Z, Šerý V, Zikmund V, Slonim D. Neštovice a jejich eradikace, Avicenum, 1982)