Tajemství schématu 2+1 prozrazeno

V posledních letech se jak mezi laickou tak odbornou veřejností čím dál častěji diskutuje, zda očkovat dítě ve schématu 2+1 nebo 3+1. A proč vlastně existuje schéma 3+1, když 2+1 stačí. A tak vznikají “odborné” pravdy nebo hlouposti, proč je 3+1 lepší než 2+1 minimálně v našich podmínkách.

Nadešel čas vysvětlení, jak je tomu doopravdy. Odpověď je v historii.

V polovině minulého století se začalo plošně očkovat proti tetanu a záškrtu a o několik let později se k těmto očkováním přidalo také očkování proti dávivému kašli. V té době konstrukce vakcín neměla pevné standardy výroby a přípravy, a tak mnozí producenti vakcín (z nichž dnes již většina neexistuje) vyráběly tyto tři vakcíny bez hydroxidu hlinitého, zatímco jiní s přídavkem hydroxidu hlinitého, nebo podobného adjuvans. Pokud vakcína byla adsorbována na hydroxidu hlinitém (někdy se alternativně používal oxid nebo fosforečnan hlinitý případně také uhličitan nebo fosforečnan vápenatý) vykazovala mnohem silnější imunitní odpověď a zajistila vyšší bezpečnost pro očkované dítě (viz graf níže). V zemích (zpravidla v Evropě), kde se očkovalo těmito vakcínami, se k očkování používaly jen celkem 3 dávky v uspořádání 2+1. Naopak tam (např. v USA), kde vakcíny byly bez minerálních nosičů, se muselo očkovat celkem 4 dávkami ve schématu 3+1.

V roce 1966 (Adam E et al. ÚSOL 1966, Adam E. et al. Progr.Immunobiol.Standard. 1969) byla v ÚSOLu (Ústav sér a očkovacích látek, Praha) provedena srovnávací studie kombinovaných vakcín proti tetanu, záškrtu a dávivému kašli různých producentů s místní vakcínou Alditepera (ADTP). Nejen že kompletní očkování s československou vakcínou v té době poskytovalo největší imunitní odpověď ve srovnání s očkováním s vakcínami ostatních producentů (6 komerčních vakcín jiných producentů), bylo očkování s adsrobovanou (ads) vakcínou také o poznání více tolerováno. Tolerance právě adsorbovaných vakcín byla konečným celosvětovým rozhodnutím, proč mají být tyto vakcíny konstruovány s hydroxidem hlinitým nebo s obdobným nerozpustným minerálem. Tyto látky totiž dokáží snížit množství reziduálních méně tolerovaných biologických složek vakcín (tj. jakoby je uzamknout na svém povrchu), což vede ke sníže reaktogenity vakcín, především postvakcinačních teplot (včetně horečnatých křečí) nebo lokálních reakcí.
V 70. letech minulého století se produkce těchto vakcín ustálila a všichni producenti začali vyrábět vakcíny s přídavkem nejčastěji hlinitých nerozpustných solí. Co se však nesjednotilo, bylo schéma očkování. Ve většině evropských zemích se sice tehdy očkovalo ve schématu 2+1, přesto některé evropské země a zejména spojené státy zůstaly u původního schématu očkování 3+1, ačkoli očkování dětí se provádělo výhradně jen adsrobovanou vakcínou.

V České republice se po rozdělení Československa přešlo na schéma 3+1 (abychom byli světoví), zatímco na Slovensku si prozíravě ponechali původní schéma 2+1. V posledních letech nového tisíciletí se zdá, že se evropské státy vrací k původnímu očkování ve schématu 2+1 (jako je např. Rakousko v roce 2011 nebo Francie 2013). A proč ne, když výsledkem obou schémat je stejný výsledek a ušetří se tím nejen jedna návštěva, ale také výdaje za očkování. Nabízí se otázka, proč lpět na 4 dávkách a kdo z nich má prospěch. Kvůli ochraně dětí nejsou 4 dávky potřebné. A pro koho jsou 4 dávky důležité? To už je mimo rámec odborné argumentace.
Proč na jedné straně je možné snížit počet dávek očkování proti HPV 13letých dívek i při absenci znalosti skutečné ochrany (tj. přechod ze 3 dávek na 2 dávky), zatímco na druhé straně je více než nutné zachovat 4 dávky dětského očkování, ačkoli byla prokázaná a mnoha desítky let ověřená ochrana vyvolaná 3 dávkami? Politika očkování v ČR se od nového tisíciletí stává nekonzistentní a vyvolává oprávněné dohady, v čí skutečný prospěch se vede.

Literatura
Další informace najdete v prémiovém obsahu