Očkování proti vzteklině

Za jakých okolností viry vztekliny v přírodě přežívají či hynou?

Viry vztekliny (rhabdoviry) se inaktivují etherem, tukovými rozpouštědly, detergenty, jak alkalickým tak kyselým pH prostředím i teplem. Jde tak relativně o citlivé viry na okolní podmínky. Při teplotě nad 60°C ztrácí svou infekčnost již za 5 sekund, naopak v glycerolu vydrží být aktivní při teplotě 18-20 °C po několik týdnů. UV záření tento virus rychle ničí. Vzhledem k tomu, že podmínky v přírodě nejsou jednoznačně definované a mohou být rozdílné, pak i možnost přežívání těchto virů ve volné prostředí je variabilní.
Riziko přenosu z lesních plodů lze téměř s jistotou vyloučit (nikdy nebylo zaznamenáno). K přenosu dochází výlučně krví nebo slinami infikovaného zvířete na porušené kůži člověka případně sliznicemi. Minimální množství potřebného k vyvolání infekce se označuje jako infekční dávka. Ta však není zcela jednoznačně definována a pouze se odhaduje, neboť každý jedinec je jinak vnímavý k těmto virům. Zvíře se stává infekční ve chvíli, kdy začne vylučovat právě tzv. infekční dávku živého viru, dostatečnou k vyvolání onemocnění napadeného zdravého jedince (člověka nebo onoho zvířete). K tomu dochází i v období inkubace vztekliny u nakaženého zvířete. V mnoha případech se potvrdilo, že ještě několik měsíců po úmrtí zvířete nakaženého vzteklinou, virus v těle uhynulého zvířete přežíval v množství,které mohlo být infekční.

Jaké jsou možné přenosy vztekliny?

Člověk se zpravidla nakazí krví nebo tělními tekutinami (nejčastěji slinami) po napadení infikovaným zvířetem (pes, kočka, liška, opice apod.). Obvykle bývá zuřivé, vzteklé, někdy ale naopak přítulné a bez známek plachosti. Jakékoli divoké zvíře, savec (např. tchoř, liška, vlk a netopýr) se může vzteklinou nakazit a stává se potencionálním rizikem vztekliny pro člověka. Také býložravci (domácí i divoká zvířata), jako jsou koně, jeleni, skot nejsou vůči vzteklině imunní. Přesto nepatří mezi její významné přenašeče.
Mimo to se velmi vzácně zdokumentovaly případy přenosu na člověka jiným způsobem:

• nedostatečně inaktivované vakcíny
• transplantace rohovky
• znečištění poškozené nebo podrážděné kůže
• aerosol v uzavřeném prostoru, jako jeskyně s nakaženými netopýry nebo v laboratoři
• přenosy z člověka na člověka: výjimečně z člověka na člověka přes placentu, kojením, polibkem, pohlavním stykem nebo poskytnutím lékařské péče, pokousáním z nakaženého člověka
• přenos vztekliny u příjemců transplantátů od nediagnostikovaných dárců (transplantace ledvin, jater nebo arterie)

Kdy zahájit očkování proti vzteklině?

Profylaktické očkování proti vzteklině nepatří mezi pohotovostní a zahajuje se tedy kdykoli, nejlépe před nástupem příznaků vztekliny. Obecně zůstává doporučení začít profylaxi okamžitě, existuje-li teoretické riziko, že došlo k možnému přenosu. Pouze včasná profylaxe je schopna zabránit rozvoji onemocnění. Objeví-li se příznaky vztekliny, je vysoká pravděpodobnost, že pozdní profylaxe nebude úspěšná.

Jak se provádí postexpoziční profylaxe vůči vzteklině?

Schéma profylaktického očkování je různé, zpravidla se nejčastěji aplikuje 5 dávek podaných v 0-3-7-14-21 nebo 28 dní. V některých státech se přidává případně šestá dávka v 90. dni. Schéma však závisí na použité vakcíně a může být jen 4dávkové nebo dokonce 14dávkové podle způsobu poddávání. Je-li riziko vztekliny vysoce pravděpodobné, pak se profylaxe doplňuje podáváním specifických hyperimunních sér. Přitom se nejčastěji vakcíny i séra aplikují v blízkosti místa postižení.

Kdy se profylaxe vztekliny nedoporučuje?

Není žádný důvod pro její neprovádění a to ani zdravotní stav či těhotenství napadené osoby. Vzteklina je vysoce smrtné onemocnění a profylaxe je jediným účinným prostředkem jak zabránit jejímu fatálnímu následku.

Proč se nechat očkovat proti vzteklině preventivně?

V průmyslově vyspělých státech se virus vztekliny vyskytuje zpravidla jen u divokých zvířat, z nichž se může přenášet na domácí. Naopak v Africe, Asii a Latinské Americe, kde někdy vznikají nejen zvířecí, ale i lidské epidemie vztekliny, jsou jejím hlavním rezervoárem převážně toulaví psi. Závažný problém představuje přítomnost tohoto viru u krev sajících netopýrů v Jižní a Střední Americe a hmyzožravých netopýrů v USA, Evropě nebo Austrálii, kteří se stávají rovněž jeho významným rezervoárem, a dosud nebyl navržen vhodný způsob jejich plošné imunizace.
Preventivní očkování proti vzteklině se obecně doporučuje cestovatelům do rizikových oblastí nebo zemí jako je Čína, Indie, Angola apod., zejména tehdy předpokládají-li riziko střetu s divokými zvířaty nebo toulavými psi, nebo je-li dostupnost odpovídající lékařské pomoci nedostatečná (některé země buď používají staré typy vakcín, nebo nejsou vakcínami a séry dostatečně zásobeny). Zpravidla se jedná o delší pobyty ve volné přírodě, nebo pracovní či studijní dlouhodobé pobyty.

Jak se očkuje preventivně a lze se spolehnout na toto očkování?

Preventivní očkování proti vzteklině obvykle představují tři dávky podané v 0-7-21 nebo 28 dní. S vysoce spolehlivou ochranou lze počítat již 10-14 dní po kompletním očkování. Je-li třeba ochranu prodloužit, podává se jeden až dva roky po základním očkování (dle volby vakcíny) jedna posilující dávka.
Dojde-li k rizikovému kontaktu se zvířetem déle než 5 let po kompletním preventivním očkování proti vzteklině, provádí se celá postexpoziční profylaxe (jako u neočkovaných osob). Je-li to v době kratší než 5 let, vždy se podávají dvě dávky v intervalu 3 dní. I když preventivní očkování chrání téměř 100% osob, vždy existuje alespoň teoretické riziko, že by nemuselo daného jedince dostatečně ochránit. Proto se postupuje takto obezřetně a to bez ohledu na délku doby ochrany po očkování. Jen pouze první rok po preventivním očkování není třeba provádět postexpoziční profylaxi v případě rizikového kontaktu se zvířetem. 

Existuje riziko přenosu vztekliny v České republice?

Česká republika z dlouhodobého hlediska patří mezi země, kde se zvířecí vzteklina buď nevyskytuje vůbec, nebo jen zanedbatelně (jako importované případy). Přesto jakékoli, třeba jen teoretické riziko, vede k zahájení postexpoziční profylaxe proti vzteklině.
Specifickou situací může být kontakt se zvířecí návnadou zprostředkovávající plošnou imunizaci divoké zvěře. Ta obsahuje živou oslabenou vzteklinovou vakcínu. Dostane-li se sliznicí nebo poraněnou kůží náhodným kontaktem do krve člověka, výrobce této vakcíny doporučuje vždy zahájit postexpoziční profylaxi.