Publikace leden 2012

Prospektivní hodnocení protilátek IgG a IgA vůči pertusovému toxinu enzymovou imunozkouškou u Australanů
Prospective Evaluation of an Australian Pertussis Toxin IgG and IgA Enzyme Immunoassay

Meryta L. Maya, Suhail A. Doib, David Kingb, Jenny Evansa and Jennifer M. Robsona
Clin Vaccine Immunol February 2012 vol. 19 no. 2 190-197

Sérologické diagnóza stávající pertusové infekce je důležitou částí jak klinického hodnocení, tak epidemiologické dokumentace tohoto onemocnění. Standardizace sérologického testování a interpretace výsledků zůstávají příznačné i přes mezinárodní úsilí jej zlepšit. V současnosti se v Evropě a Spojených Státech doporučuje jako nejpřesnější sérologické stanovení stanovovat titr IgG protilátek specifických vůči pertusovému toxinu (PT), zatímco v Austrálii převážně IgA protilátkovou odpověď vůči Bordetella pertussis. Za použití B.pertussis PCR a klinické definice případu podle SZO jako retenčního standardu byly hodnoceny diagnostické domácí zkoušky anti-PT IgG a anti-PT IgA na jedné kohortě australské komunity (n=327). Pacienti poskytli až 4 po sobě jdoucí vzorky séra, aby se dokumentovala kinetika protilátkové odpovědi a její úbytek. Dříve validované limitní hodnoty pozitivity byly převedeny do mezinárodních jednotek za použití referenčního séra SZO. Takto použité limity pro obě zkoušky, jak anti-PT IgG (>94 IU/ml) tak anti-PT IgA (>20 IU/ml), vykazovaly dobrou specifitu (80% [95% interval spolehlivosti: 68 až 88%] a 87% [95% CI, 77 až 94%]), ale anti-PT IgG zkouška byla konzistentně senzitivnější než anti-PT IgA napříč rozsahu limitních hodnot (60 až 79% [95% CI, 53 až 84%] versus 41 až 62% [95% CI, 34 až 69%]). Kombinace anti-PT IgG a anti-PT IgA zkoušek neposkytuje lepší výsledek než samotné stanovení anti-PT IgG. Anti-PT IgA odpověď u dětí mladších 12 let byla slabší. Přesnost sérologie byla optimální 2 a 8 týdnů po nástupu příznaků. Limitní hodnota >94 IU/ml pro anti-PT IgG a >20 IU/ml pro anti-PT IgA korelovala dobře s onemocněním dávivého kašle a byla konzistentní s platnými doporučeními EU Perstrain skupiny. Anti-PT IgG zkouška je vhodnější než anti-PT IgA pro určení diagnózy dávivého kašle při použití jediného vzorku.

Serological diagnosis of recent pertussis infection is an important part of both clinical assessment and epidemiological documentation of this disease. Standardization of serological testing and interpretation remains challenging despite international efforts to improve it. Currently, determining the anti-pertussis toxin (PT) IgG titer is recommended as the most accurate serological test in Europe and the United States, while Australia relies predominantly on measurement of Bordetella pertussis IgA antibody responses. Using B. pertussis PCR and the WHO clinical case definition as reference standards, the diagnostic utility of in-house anti-PT IgG and anti-PT IgA assays was evaluated prospectively in an Australian community-based cohort (n = 327). Patients provided up to four consecutive serum samples to document the kinetics of antibody response and decay. Previously validated cutoffs for positivity were converted to international units by using WHO-approved reference sera. At currently used cutoffs, both anti-PT IgG (>94 IU/ml) and anti-PT IgA (>20 IU/ml) assays had good specificity (80% [95% confidence interval {95% CI}, 68 to 88%] and 87% [95% CI, 77 to 94%]), but anti-PT IgG assay was consistently more sensitive than anti-PT IgA assay across a range of cutoffs (60 to 79% [95% CI, 53 to 84%] versus 41 to 62% [95% CI, 34 to 69%]). The combination of anti-PT IgG and anti-PT IgA assays performed no better than anti-PT IgG assay alone. The anti-PT IgA response in children under 12 years of age was poor. The accuracy of serology was optimal between 2 and 8 weeks after symptom onset. Cutoffs of >94 IU/ml for anti-PT IgG and >20 IU/ml for anti-PT IgA correlated well with recent pertussis infection and were consistent with recent recommendations from the EU Pertstrain group. Anti-PT IgG assay was superior to anti-PT IgA assay as the test of choice for the diagnosis of pertussis from a single sample.

Očkování proti hepatitidě typu b u pacientů s chronickým onemocněním ledvin: Zlepšená imunogenita díky adjuvans? Meta-analýza randomizovaných studií
Hepatitis B virus vaccine in chronic kidney disease: Improved immunogenicity by adjuvants? A meta-analysis of randomized trials

Fabrizio Fabrizi, Vivek Dixit, Piergiorgio Messa, Paul Martin
Vaccine. Available online 26 January 2012

Princip: Pacienti s chronickým onemocněním ledvin obvykle vykazují sníženou imunitní odpověď na očkování s vakcínami proti hepatitidě typu B ve srovnání se zdravými jedinci. Různé vrozené či získané faktory se podílí na tomto snížení odpovědi. Někteří autoři navrhli výhodu vakcín s adjuvans ke zlepšení stávající imunogenity HBV vakcín. Cíl: Zhodnocení účinnosti a bezpečnosti adjuvovaných vakcín proti hepatitidě typu B u pacientů s chronickým onemocněním ledvin. Metody: Byly zařazeny pouze prospektivní randomizované studie (RCT). Použili jsme náhodné vlivy modelu DerSimonian a Laird s heterogenitou a podskupinovou analýzu. Primárním konečnou veličinou zájmu byla séroprotekce po očkování HBV s rekombinantní očkovací látkou a adjuvans (studijní skupiny) oproti rekombinantní vakcíně (kontrolní skupina). Výsledky: Identifikovali jsme deset studií zahrnujících 1228 unikátních pacientů s chronickým onemocněním ledvin. Poolované výsledky studie neprokázaly významný nárůst séroprotekce mezi studijními (HBV rekombinantní vakcíny a adjuvans) ve srovnání s kontrolními (HBV rekombinantní sama) pacienty, poolovaný poměr rizik (OR) séroprotekce byl 1,47 (95% CI: 0,88; 2,46, NS ). Poolovaný OR seroodpovědi po HBV očkování (rekombinantní vakcína s adjuvans vůči samotné rekombinantní vakcíně) se nelišil v podskupině studií založených na nových adjuvantních systémech (tj. HBV-AS04 nebo AS02-HBV), poolovaný OR byl 2,22 (95 % CI 0,72;. 6,78), NS. Q-test heterogenity dosahoval 10.819 (p = 0,004). Závěr: Naše meta-analýza ukázala, že adjuvantní vakcína proti hepatitidě B nijak významně nezlepšuje séroprotekci u pacientů s renální insuficiencí. Tyto výsledky nepodporují adjuvantní systémy jako přístup ke zvýšení imunogenity stávajících rekombinantních vakcín vůči HBV u této vysoce rizikové populace.

BackgroundPatients with chronic kidney disease typically show an impaired immune response to hepatitis B virus vaccine compared with healthy individuals. A variety of inherited or acquired factors have been implicated in this diminished response. Some authors suggested a benefit with adjuvantation to improve the immunogenicity of existing HBV vaccines.AimTo evaluate the efficacy and safety of adjuvantation for hepatitis B virus vaccine in patients with chronic kidney disease.MethodsOnly prospective, randomized clinical trials (RCTs) were included. We used the random effects model of DerSimonian and Laird with heterogeneity and subgroups analyses. The primary end-point of interest was the seroprotection rate after HBV vaccination with recombinant vaccine plus adjuvants (study group) versus recombinant vaccine alone (control group).ResultsWe identified ten studies involving 1228 unique patients with chronic kidney disease. Pooling of study results did not show a significant increase in seroprotection rate among study (HBV recombinant vaccine plus adjuvants) versus control (HBV recombinant alone) patients; the pooled odds ratio of seroprotection rate was 1.47 (95% CI: 0.88; 2.46, NS). The pooled OR for seroresponse rate after HBV vaccine (adjuvanted recombinant vaccine versus recombinant vaccine alone) did not change in the subgroup of studies based on novel adjuvant systems (i.e., HBV-AS04 or HBV-AS02), the pooled OR was 2.22 (95% CI, 0.72; 6.78), NS.Q-test for heterogeneity being 10.819 (P = 0.004).ConclusionsOur meta-analysis showed that adjuvanted hepatitis B vaccine did not significantly improve the seroprotection rate in patients with renal insufficiency. These results do not support adjuvantation as an approach to increase the immunogenicity of existing recombinant vaccines towards HBV in this high-risk population.

Bezpečnost a imunogenita monovalentní MF59-adjuvované A/H1N1 vakcíny u HIV infikovaných dětí a mladých dospělých
Safety and immunogenicity of a monovalent MF59(®)-adjuvanted A/H1N1 vaccine in HIV-infected children and young adults.

Biologicals. 2012 Jan 17;
Authors: Palma P, Romiti ML, Bernardi S, Pontrelli G, Mora N, Santilli V, Tchidjou HK, Aquilani A, Cotugno N, Alghisi F, Lucidi V, Rossi P, Douagi I

Princip: Tato IV. fáze studie hodnotila bezpečnost a imunogenitu dvou-dávkové aplikace, MF59 (®) -adjuvované (Novartis Vaccines, Marburg, Německo), monovalentní, A/H1N1 pandemické chřipkové vakcíny u HIV pozitivních dětí a mladých dospělých. Metody: Celkem 83 dětí infikovaných virem HIV-1, a 37 negativní, věkově vyrovnaných dětí, jako kontrola, bylo do studie zařazeno. Všem zařazeným byly podány dvě dávky vakcíny v intervalu 3 týdnů. Protilátková odpověď byla hodnocena hemaglutinačním testem na počátku a tři týdny po aplikace každé dávky a šest měsíců po očkování. Očkování bylo hodnoceno v souladu s evropskými kritérii pro chřipkové vakcíny. Výsledky: Studijně sledovaná vakcína byla dobře snášena. Po první dávce vakcíny, byly sérokonverze významně nižší u HIV-pozitivních pacientů (60%) než u kontrolních (82%), s GMT 419 a 600. Žádné významné rozdíly v sérokonverzi nebyly pozorovány mezi oběma studijními skupinami v odpovědi na druhou dávku vakcíny. Přetrvávající titry protilátek byly podobné pro obě skupiny HIV-pozitivních a negativních, šest měsíců po očkování. Závěr: Jedna dávka vakcíny s adjuvans MF59 byla dostatečná k zajištění odpovídající séroprotekce vůči onemocnění chřipkou A/H1N1 u HIV-pozitivních dětí. Nicméně, dvě dávky pro tuto populaci je optimální.

BACKGROUND: This Phase IV study evaluated the safety and immunogenicity of a two-dose, MF59(®)-adjuvanted (Novartis Vaccines, Marburg, Germany), monovalent, A/H1N1 pandemic influenza vaccination schedule in Human Immunodeficiency Virus (HIV) positive children and young adults. METHODS: A total of 83 children infected with HIV-1, and 37 non-immunocompromised, age-matched controls were enrolled. All participants received two vaccine doses administered three weeks apart. Antibody responses were assessed by haemagglutination assay at baseline, three weeks after each vaccine dose, and six months after immunization. Vaccines were evaluated according to European influenza vaccine licensure criteria. RESULTS: The investigational vaccine was well tolerated. After the first vaccine dose, seroconversion rates were significantly lower in HIV-positive patients (60%) than controls (82%), with GMTs of 419 and 600, respectively. No significant differences in seroconversion rates were observed between the two study groups in response to the second vaccine dose. Persisting antibody titers were similar for both HIV-positive and non-infected controls, six months after immunization. CONCLUSION: One dose of MF59-adjuvanted vaccine was sufficient to provide adequate levels of seroprotection against A/H1N1 influenza disease in HIV-positive children. However, a two-dose vaccination schedule may be optimal for this population.

Perzistence dlouhodobé imunity vůči hepatitidě typu B u dospívajících očkovaných po narození
Persistence of long-term immunity to hepatitis B among adolescents immunized at birth

Source: Vaccine, Available online 11 January 2012
Sandra S. Chaves, Gayle Fischer, Justina Groeger, Priti R. Patel, Nicola D. Thompson

Dlouhodobé přetrvání imunity indukované rekombinantní vakcínou proti hepatitidě B u osob očkovaných již po narození není stále dobře poznáno. Ubývání imunity indukované vakcínou by mohlo ohrozit odejít mladé dospělé osoby ve věku, kdy riziko infekce hepatitidy B se zvyšuje z důvodu chování nebo pracovní expozice. Sledovali jsme kohortu dětí očkovaných již po narození se třemi dávkami rekombinantní vakcíny proti hepatitidě typu B (5 mcg, 2,5 mcg, 2,5 mcg). Ty byly čelendžovány posilující dávkou vakcíny proti hepatitidě typu B, 10 a 15 let po předešlém očkování, aby se posoudila anamnestická odpověď jako míra přetrvávání ochrany. Ze 108 subjektů, které přišly o ochranné hladiny protilátek proti hepatitidě B, většina (> 70%) měla anamnestickou odpověď na posilující dávku; četnost odpovědí v následujícím období 10-15 let po očkování výrazně neklesla. Vysoká koncentrace protilátek po základním očkování byla nezávisle přiřazena anamnestické odpovědi v pozdějším věku. Nicméně, asi 20-30% subjektů nebylo schopno si imunitu zvýšit po podání boosteru. Přeočkování proti hepatitidě typu B by mohlo být zapotřebí u osob očkovaných již po narození, pokud existuje zvýšené riziko expozice hepatitidy B. Budoucí doporučení by mělo být založeno na studiích ověřujících ochranu vůči klinicky významné onemocnění.

The long-term duration of recombinant hepatitis B vaccine-induced immunity among persons vaccinated starting at birth is still not well understood. Waning of vaccine-induced immunity could leave young adults at risk of hepatitis B virus infection due to behavioral or occupational exposures. We followed a cohort of children immunized starting at birth with a 3-dose regimen of recombinant hepatitis B vaccine (5 mcg, 2.5 mcg, 2.5 mcg). They were challenged with a booster dose of the hepatitis B vaccine 10 and 15 years after vaccination to assess anamnestic response as a measure of persistence of protection. Among 108 participants who had lost protective antibody levels against hepatitis B, the majority (>70%) had an anamnestic response to the booster dose; response rates did not decline significantly between 10 and 15 years follow-up periods. A high antibody concentration following primary vaccination was independently associated with an anamnestic response later on in life. Nonetheless, ?20-30% of participants were unable to mount an immune response after boosting. Hepatitis B revaccination might be required for persons vaccinated starting at birth if opportunities for hepatitis B virus exposure exist. Future vaccine recommendations should be based on studies ascertaining protection against clinically significant disease.

Hospitalizace z důvodu intususcepce před a po zavedení rotavirového očkování ve Spojených státech
Hospitalizations for Intussusception Before and After the Reintroduction of Rotavirus Vaccine in the United States.

Arch Pediatr Adolesc Med. 2012 Jan 2;
Authors: Zickafoose JS, Benneyworth BD, Riebschleger MP, Espinosa CM, Davis MM

Cíl: Stanovit, zda se změnily poměry hospitalizace z důvodu intususcepce u dětí mladších 1 roku po znovuzavedení rotavirového očkování ve Spojených státech. Uspořádání: Sériová průřezová analýza. Nastavení: US nemocnice. Účastníci: Děti mladší 1 roku se vstupní diagnózou intususcepce dokumentovanou v databázi dětí, zařazené v národních reprezentativních databázích dětských nemocničních propouštěcích zpráv ve Spojených státech, jsou k dispozici 4 roky před zavedením plošného očkování (1997, 2000, 2003 a 2006) a 1 rok po něm (2009). Měření: Celkový počet a poměr propouštění z nemocnice dětí mladších 1 roku s diagnózou intususcepci (Mezinárodní klasifikace nemocí, devátá revize, klinická modifikace kód 560.0). Výsledky: Od roku 1997 do roku 2006, nedošlo k žádné změně v celkovém počtu nemocničního propouštění z důvodu intususcepce, s malým poklesem poměru intususcepce z 41,6 [95% CI, 36,7-46,5] na 36,5 [95% CI, 31,7 -41,2] na 100 000 dětí. Na základě tohoto trendu se předpověděl poměr intususcepce 36,0 (95% CI, 30,2 až 41,8) na 100 000 dětí v roce 2009. Výsledný poměr propouštění z nemocnice z důvodu intususcepce v roce 2009 byl 33,3 (95% CI, 29,0-37,6) na 100 000 dětí. Závěr: Znovuzavedení rotavirového očkování od roku 2006 nevedlo ke zvýšení počtu hospitalizací v důsledku intususcepce u dětí v USA.

OBJECTIVE: To determine whether hospital discharges for intussusception in children younger than 1 year have changed since the reintroduction of rotavirus vaccine in the United States. DESIGN: Serial cross-sectional analysis. SETTING: US hospitals. PARTICIPANTS: Children younger than 1 year with a discharge diagnosis of intussusception identified in the Kids' Inpatient Database, a series of nationally representative data sets of pediatric hospital discharges in the United States with 4 available years prior to vaccine reintroduction (1997, 2000, 2003, and 2006) and 1 year after (2009). Main Exposures Hospital discharge before vs after rotavirus vaccine reintroduction. OUTCOME MEASURES: Total number and rate of hospital discharges for infants younger than 1 year with a diagnosis of intussusception (International Classification of Diseases, Ninth Revision, Clinical Modification code 560.0). RESULTS: From 1997 to 2006, there was no change in the total number of hospital discharges for intussusception, with a small decrease in the rate of intussusception discharges (41.6 [95% CI, 36.7-46.5] to 36.5 [95% CI, 31.7-41.2] per 100 000 infants). Based on the trend, the predicted rate of discharges for intussusception in 2009 was 36.0 (95% CI, 30.2-41.8) per 100 000 infants. The measured rate of hospital discharges for intussusception in 2009 was 33.3 (95% CI, 29.0-37.6) per 100 000 infants. CONCLUSION: The reintroduction of rotavirus vaccine since 2006 has not resulted in a detectable increase in the number of hospital discharges for intussusception among US infants.

Očkování dospělých starších 65 let proti tetanu, záškrtu a dávivému kašli (vakcínou Boostrix): Výsledky dvou randomizovaných studií
Vaccination of adults 65 years of age and older with tetanus toxoid, reduced diphtheria toxoid and acellular pertussis vaccine (Boostrix(®)): Results of two randomized trials.

Vaccine. 2011 Dec 30;
Authors: Weston WM, Friedland LR, Wu X, Howe B

Princip: Dávivý kašel může způsobit významnou smrtnost u starších pacientů, kteří také mohou přenést toto onemocnění na kojence a malé děti. Je málo dostupných údajů o použití vakcín proti dávivému kašli u osob ? 65 let. Metodika: Dvě studie sledovaly bezpečnost a imunogenitu očkování tetanickým toxoidem, sníženou dávkou difterického toxoidu a dávivého kašle (Tdap), vakcínou Boostrix (®) u zdravých ? 65 let. Ve studii A subjekty dostávaly jedinou dávku vakcíny Tdap a vakcíny proti sezónní chřipce buď současně, nebo odděleně v jednom měsíci. Ve studii B subjekty dostávaly buď Tdap nebo tetanickou a difterickou (Td) vakcínu. Protilátky byly měřeny před a jeden měsíc po vakcinaci. Reaktogenita a bezpečnost byla hodnocena pomocí deníku subjektu. Výsledky: Celkem 1104 jedinců starších 65 let obdrželo Tdap vakcínu ve dvou studiích. Studijně nebyly zjištěny žádné rozdíly v imunitních odpovědích na Tdap nebo vakcínu proti chřipce pozorovány bez ohledu na současné nebo oddělené podávání. Ve studii B nebyla séroprotekce indukovaná Tdap horší než Td vakcínou s ohledem na imunogenitu vůči tetanu a záškrtu a koncentrace protilátek (GMC) nebyly nižší než ty dosažené po 3dávkovém očkování kojenců vakcínou DTaP, u nichž byla účinnost vůči pertusi prokázána. Záznamy nežádoucích účinků byly podobné v obou skupinách Tdap a Td. Závěr: Bylo zjištěno, že Tdap je imunogenní u osob starších 65 let, s bezpečnostním profilem srovnatelným s USA registrovanou Td vakcínou. Tdap a vakcína proti chřipce mohou být podávány současně bez ohledu na reaktogenitu a imunogenitu obou vakcín.

BACKGROUND: Pertussis can cause significant morbidity in elderly patients, who can also transmit this disease to infants and young children. There is little data available on use of acellular pertussis vaccines in recipients ?65 years of age. METHODS: Two studies examined the safety and immunogenicity of tetanus toxoid, reduced diphtheria toxoid, and acellular pertussis (Tdap) vaccine (Boostrix(®)) in healthy ?65 year olds. In Study A subjects received single doses of Tdap and seasonal influenza vaccine either co-administered or given one month apart. In Study B subjects received either Tdap or tetanus-diphtheria (Td) vaccine. Antibodies were measured before and one month after vaccination. Reactogenicity and safety were actively assessed using diary cards. RESULTS: A total of 1104 subjects 65 years of age and older received a Tdap vaccination in the two studies. In study A, no differences in immune responses to Tdap or influenza vaccine were observed between co-administered or sequentially administered vaccines. In study B, Tdap was non-inferior to Td with respect to diphtheria and tetanus seroprotection, and anti-pertussis GMCs were non-inferior to those observed in infants following a 3-dose diphtheria, tetanus and acellular pertussis DTaP primary vaccination series, in whom efficacy against pertussis was demonstrated. Reports of adverse events were similar between Tdap and Td groups. CONCLUSIONS: Tdap was found to be immunogenic in subjects ?65 years, with a safety profile comparable to US-licensed Td vaccine. Tdap and influenza vaccine may be co-administered without compromise of either the reactogenicity or immunogenicity profiles of the two vaccines.