Buněčné linie pro přípravu vakcín

Pro přípravu některých virových vakcín se používají buňky, na kterých se virus pomnoží.  Obecně se buněčné kultury používají k adaptaci a oslabení viru, ke kterému dochází několikerým pasážováním (tj. kultivací). Díky tomu viry ztrácejí své původní infekční vlastnosti (virulenci). Pokud se připravují inaktivované vakcíny, pak tyto buněčné substráty slouží jako hostitelské prostředí pro viry, které se na nich pomnoží do potřebného množství.
Buněčné kultury mohou být buňky původu jak zvířecího tak lidského. Jejich volba závisí na povaze kultivovaného viru, tj. zda mu příslušné buňky budou vyhovovat jako hostitelské prostředí či nikoli.

Z těch lidských buněk se používají dvě linie diploidních lidských buněk. Tou původní se stala buněčná linie WI-38 a později i MRC-5. Buněčným liniím vždy předchází primární buňky, které byly získány z legálně potracených lidských plodů. Proč se využily právě takovéto buňky, pramení z jejich obrovské vitality a nevyzrálosti.
K přípravě konečných buněčných linií se použilo asi 25 lidských plodů (publikováno). Z nich se odebraly buňky různých tkání, tj. plicní buňky, kožní a svalové, buňky z ledvin a srdce nebo jater a ty byly podrobeny dalšímu bádání. Bylo učiněno mnoho pokusů, ale jen jeden dal tu šanci použít primární buňky pro přípravu buněčné linie WI-38 [Hayflick 1961, Haflick 1965]. Právě buněčný kmen WI-38 byl geneticky stabilní, byl schopen se reprodukovat ve zhruba 50 cyklech a to i po více než 1,5letém zamrazení a všechny subkultivace si ponechaly vlastnosti původního kmene. (Poznámka: číslem se zpravidla uvádí číslo kmene odpovídající pořadovému číslu testovaných buněk.)

V pozdějších letech si právě tato buněčná linie našla své uplatnění při kultivaci některých virů pro přípravu vakcín. Proč se stala úspěšnou, vychází především z vysoké kompatibility mezi kultivačním substrátem a hostitelskými buňkami a navíc reziduální množství ve vakcínách zůstává člověku blízké, a tak nezvyšuje riziko nežádoucích účinků v důsledku cizorodých látek.  Ovšem nebylo možné tuto buněčnou linii využít u všech virových vakcín, neboť například u příušnicové vakcíny s vysokou pravděpodobností došlo po adaptaci viru na této buněčné linii k vysoké atenuaci (oslabení) viru, který nejenže ztratil své infekční chování, ale také imunizační schopnosti, což vedlo ke vzniku neúčinné nebo nedostatečně účinné vakcíny.
Kromě uvedeného kmene byl později selektován ještě jeden kmen MRC-5, který má některé podobné vlastnosti jako WI-38, ale dosahuje o něco rychlejší dělení buněk a vyšší stabilitu [Jacobs 1970]. Někdy ho výrobci vakcín upřednostňují oproti WI-38 [Jacobs 1976].

Charakteristika buněčných linií

Další informace najdete v prémiovém obsahu

Mýtus

Někteří rádi spekulují o tom, že vakcíny používající lidské buněčné linie jsou vlastně neetické, neboť jsou připravovány na buňkách nenarozených dětí. Dokonce se někdy naivně domnívají, že kvůli výrobě vakcíny se musí potratit desítky plodů. To ale ve skutečnosti není pravda.
Protože buněčné linie není to samé jako primární fetální buňky, nemusí mít nikdo žádné morální pohnutky nad používáním těch vakcín, které jsou připravovány kultivací na lidských buněčných linií. Mimo to tyto buněčné linie nebyly cíleně vyvíjeny za účelem výroby vakcín, ale šlo o to mít k dispozici stabilní buňky pro kultivaci jakéhokoli virového materiálu za účelem vědeckých experimentů, diagnostiky apod. Nakonec buněčných linií (i těch lidských) existují desítky až stovky, ale jen dvě našly později své uplatnění v přípravě vakcín.
Snad jen bigotní odpůrci potratů jsou oprávněni nesouhlasit s využitím původních fetálních lidských buněk pro přípravu buněčných linií. Ale to už je problém přesahující rámec očkování, které u těchto extremistů nehraje praktiky žádnou roli.

Literatura

Další informace najdete v prémiovém obsahu