Epstein-Barr virová onemocnění
Infekční mononukleóza (IM), ke které může dojít po primární EBV infekci epiteliálních buněk v orofaryngeální oblasti a B buněk v tonzilách, krčních mízních uzlinách a mukóze. Předpokládá se, že doba inkubace IM je ve většině případů 30 až 50 dní. Symptomy se mohou objevit dva až sedm týdnů po virové expozici a mohou přetrvávat několik málo dní až několik měsíců. Ve většině případů však vymizí od 1 do 3 týdnů. Ve skutečnosti příznaky IM bývají v mnoha případech nezjevné nebo natolik mírné, že je pacienti nezaznamenají. Pokud se IM manifestuje příznaky, jedná se zejména o bolest hlavy, únavu, pocit chladu, oteklá oční víčka, ztrátu chuti apod. Později se přidává triáda těchto symptomů: horečka, bolest v krku, oteklé lymfatické žlázy. U více než 50% pacientů dochází ke splenomegalii a u 20% k hepatomegalii. V některých případech může být tato virová infekce doprovázena dalšími infekcemi (např. streptokoková infekce tonzil apod.). Přestože většina případů se upraví, komplikace mohou být dramatické. Mezi komplikace patří postižení centrálního nervového systému, hematologické, plicní a jaterní komplikace. U některých jedinců se může po akutní onemocnění rozvinout syndrom chronické infekční mononukleózy, který souvisí s rekurentní aktivací latentní EBV infekce. Jako sekundární infekce mohou vzniknout zhoubná nádorová onemocnění, jejichž etiologie byla přiřazena EBV infekci. Jedná se o Burkittův lymfom (BL), Nasofaryngeální karcinom (NPC) a Hodgkinova nemoc (HD), u kterých byly průkazné protilátky specifické vůči EBV.
Virologie
Epstein-Barr viry patří do čeledi Herpesviridae a podčeledi gama. EBV se chová vůči lidským buňkám duálním buněčným tropismem pro B buňky neproduktivní infekcí a pro epiteliální buňky produktivní infekcí. Nedávné výzkumy ukázaly, že EBV se může vyskytovat ve dvou typech, jako EBV-1 a EBV-2, které se liší různou sekvencí nukleotidů některých genů a schopností transformovat B buňky. Přesto se oba dva typy biologicky a antigenně významně neliší.
Patogeneze
Přenos EBV viru slinami a deskvamovanými buňkami vede k infekci epitelu sliznice nosohltanu a vývodu slinných žláz, jejichž buňky jsou pro virovou replikaci permisivní. Mechanismus průniku není dosud známý, protože nebyly zjištěny žádné specifické receptory pro tyto viry. In vitro bylo prokázáno, že v buňkách plně diferencovaného epitelia orofaryngu dochází k produktivní replikaci EBV viru, a tím se stávají pravděpodobně hlavním zdrojem infekce klidových B buněk. EBV viry jsou lymfocytotropní. B buňky, které migrují orofaryngeální oblastí jsou latentně infikovány. Molekula na povrchu B buňky (CD21), která se uplatňuje pro složku C3d komplementu, se stává receptorem pro EBV viry. Specifický virový povrchový glykoprotein gp350/220 se spojí s CD21 receptorem hostitelské buňky. Následně obal viru fúzuje s buněčnou membránou. B buňky nejsou obvykle k EBV permisivní, ale jsou touto virovou infekcí transformovány. To se projevuje jejich "nesmrtelností", tj. schopností neustálého růstu s nedefinovatelnou proliferací.
V počáteční fázi infekce se EBV viry chovají jako polyklonální aktivátor B buněk, při které dochází k tvorbě různých autoprotilátek, jejichž produkce je za normálních podmínek inhibována. Změněné povrchy transformovaných lymfocytů jsou cílem cytotoxických NK buněk, CTL buněk a některých produktů komplementu, které v případě plně funkčního imunitního systému daného jedince jsou dostatečné pro likvidaci této infekce. EBV viry v B buňkách přecházejí do latentního stavu tak, že jejich celý virový genom je v nich uchován v podobě episomu (zhruba 10-20 kopií/buňka).
Po primární infekci perzistuje virová DNA v B buňkách a nediferencovaných epiteliálních buňkách nosohltanu. K sekundární infekci dochází při oslabení imunitního systému a EBV virus se aktivuje. Latentně infikované B buňky se stávají dalším zdrojem pomalého rozšiřování EBV viru díky jeho spontánní replikaci v B buňkách, která vede k zpětné reinfekci epiteliálních buněk.
Epidemiologie
V průmyslově vyspělých státech je téměř 90% populace nositeli EBV viru, zatímco v rozvojových státech se tato infekce vyskytuje téměř u 100% obyvatel starších 2 let. Zhruba 20% EBV pozitivních osob vylučují tento virus ve slinách, které jsou považovány za zdroj primárního způsobu přenosu této infekce. K přirozené primární infekci dochází nejčastěji v dětství a obvykle probíhá inaparentně. Podobně jako ostatní herpesviry zůstávají EBV viry v těle infikované osoby po mnoho let, aniž by se manifestovaly v podobě infekční choroby.
V průmyslově vyspělých zemích se často EBV infekce opozdí o několik let a dochází k ní více u dospívající mládeže, u které se projeví v téměř 50% případů jako infekční mononukleóza (IM). Výskyt infekční mononukleózy je prakticky výhradně způsoben EBV nákazou. Pouze v několika málo případech (do 1%) může být toto onemocnění vyvoláno i dalšími herpesviry (zejména cytomegaloviry). Sedmdesát až osmdesát procent všech dokumentovaných případů IM představují osoby ve věku od 15 do 30 let. Některé studie naznačují, že častěji dochází k IM u mužů než u žen, ačkoli rozdíl není veliký.
Burkittův lymfom (BL), který je řazen mezi klasická zhoubná nádorová onemocnění způsobená viry, se převážně vyskytuje u dětí v oblastech s endemickým výskytem malárie, tj. v Africe a Nové Guinei. EBV infekce může způsobit vznik nekeratinozujícího nediferencovaného nasofaryngeálního karcinomu (NPC), který se geograficky vyskytuje nejvíce v Hong Kongu a jižních provinciích Číny (až 30 případů na 100.000 obyvatel). Vzhledem k vysoké hustotě obyvatelstva v tomto zeměpisném regionu je NPC řazen mezi významná nádorová onemocnění v absolutním počtu celosvětového výskytu. Zvýšený výskyt oproti bývající části světa byl zaznamenán také u eskymáků a v populaci Střední a Severní Afriky.
Zatímco BL a NPC jsou geograficky ohraničená onemocnění Hodgkinova nemoc (HD) je rozšířena všude stejně bez ohledu na zeměpisné místo. V západní Evropě a v USA představuje 2-4 případy na 100.000 obyvatel. Současné údaje ukazují, že zhoubná nádorová onemocnění, způsobená EBV infekcí, dosahují až 50% všech nádorových onemocnění.
Způsob přenosu
EBV viry primárně infikují epitel orofaryngeální oblasti, kde se rovněž reprodukují. Přímý kontakt se slinami infikovanými EBV virem, jako např. polibkem, dopíjení nápoje po infikované osobě apod., může vést k přenosu viru. Jiný způsob přenosu nebyl zaznamenán.
Očkování
Imunogenita a bezpečnost očkování subjednotkovou vakcínou
Původní preklinické studie prováděné na opicích a kosmanech, tj. na zvířatech vnímavých k EBV infekci, potvrdily, že očkování subjednotkovou vakcínou, která obsahovala purifikovaný gp340/220, potvrdilo preventivní charakter vůči masivní infekci, fatálnímu lymphomu po reinfekci tumorogenickou dávkou EBV. Podobné výsledky prokázalo také očkování vakcínou obsahující pouze gp 340.
Glykoprotein gp340, získaný rekombinantní technikou několika pasáží bovinního papillomaviru (vektoru genu kódujícího tento glykoprotein) na myší buněčné linii C127, poskytl dostatečnou protekci u imunizovaných kosmanů, kterou potvrdila jejich následná reinfekce divokým kmenem.
Imunogenita a bezpečnost očkování živou rekombinantní vakcínou
Remkobinantní živé vakcíny byly konstruovány s viry vakcínie a adenoviry, které téměř ve všech preklinických studiích prokázali schopnost indukovat protekci u imunizovaných zvířat. Sérologické testy ukázaly, že protektivní účinnost není u zvířat vyvolána tvorbou neutralizačních protilátek, které v řadě studií nebyly ani průkazné, ale naopak tvorbou buněčné imunity. Některé studie zkoušely také perorální aplikaci, která se však ne vždy ukázala jako dostatečná pro vytvoření protekce. Výroba perorální vakcíny je zajímavá nejen z pohledu snadnosti aplikace, ale také tím, že k primární infekci dochází v orofaryngeální oblasti, takže vznik sekrečních neutralizačních protilátek by byl výhodou při překonávání EBV infekce. Avšak ze současných výsledků vyplývá, že sekreční IgA protilátky specifické vůči EBV mohou naopak zesílit infekční schopnost EBV virů.
Jediná uveřejněná klinická studie, provedená u malého souboru 9 dětí (ve věku od 1 do 3 let), byla zkoušena s rekombinantně připravenou živou vakcínou viru vakcínie čínského vakcinačního kmene, Tian Tan nesoucího geny kódující EBV glykoproteiny gp340 a gp220. Děti byly imunizovány jednou dávkou vakcíny o 107 PFU/ml, jednoduchou skarifikací. Vakcína vyvolala jen mírné lokální nežádoucí reakce: zarudnutí a svědění v místě vpichu. U nikoho nebyla zaznamenána zvýšená teplota. Vakcína indukovala zvýšení hladiny neutralizačních protilátek vůči EBV a zvýšení hladiny anti-MA protilátek (kromě jednoho očkovaného dítěte). Po 16 měsících po očkování pouze u tří z devíti očkovaných dětí došlo ke změně séropozitivity. Tato klinická studie vzbuzuje naděje na přípravu účinné a bezpečné vakcíny pro celoplošné očkování proti infekční mononukleóze.
info@vakciny.net, Marek Petráš, Copyright ©1999-2019.
Jan Tax: tvorba webových stránek
Žádná část těchto stránek nesmí být kopírována bez souhlasu autora.
Přihlásit