OČKOVACÍ LÁTKY

Účinná očkovací látka obsah

Úspěšné očkování závisí na povaze infekčního mikroorganizmu. Jedná-li se o mikroorganizmus s extracelulárním působením, pak protilátky bývají nejúčinnější adaptivní imunitou. Naopak v případě intracelulárně působícího patogenu svou významnou roli v obraně před takovou infekcí hrají zejména cytotoxické CTL buňky. Ideální očkování by mělo poskytovat ochranu imunizované osobě v každém místě přístupném pro infekční mikroorganizmus. Proto stimulace slizniční imunity je důležitým cílem očkování vůči těm mikroorganizmům, které infikují člověka prostřednictvím povrchu sliznice.
Účinná protektivní imunita vůči příslušnému patogenu vyžaduje přítomnost již existujících protilátek specifických vůči němu v době expozice infekce, bez ohledu na jeho intracelulární nebo extracelulární charakter působení. Při intracelulární infekci je rovněž důležité, aby očkovací látka vyvolala v těle imunizované osoby nejen specifické protilátky, ale také T buňky se správnými epitopy pro vazbu s infekčními mikroorganizmy.

Inaktivované ("usmrcené") vakcíny obsah

Inaktivované celobuněčné vakcíny obsahují patogeny, které jsou usmrceny a jsou zbaveny schopnosti replikace v hostitelském organismu. Patogeny jsou inaktivovány tepelně nebo chemicky tak, aby zejména povrchové antigeny nebyly poškozeny. Inaktivované vakcíny jsou obecně bezpečné, ale vzhledem k reziduálním složkám nelze vyloučit riziko vedlejších reakcí. Na příklad povrchové endotoxíny inaktivované pertusové složky mohou příležitostně vyvolat DTH reakce (reakce zpožděné hypersenzitivity). Podobné reakce lze pozorovat také po podání celovirionové chřipkové vakcíny. Poločas retence imunogenu v těle imunizované osoby je poměrně malý, a tak základní očkování zpravidla vyžaduje aplikaci více dávek. Někdy je možné zvýšit koncentraci imunogenu v očkovací látce, pokud to umožní bezpečnost vakcíny, a tím lze snížit počet podaných vakcinačních dávek při zachování stejné účinnosti. Ze stejného důvodu se většina těchto vakcín připravuje s minerálním nosičem, který zvyšuje retenční čas imunogenu a zvyšuje tím imunitní odpověď. Inaktivované vakcíny dobře indukují humorální imunitní odpověď, a proto jsou vhodné zejména pro prevenci infekce extracelulárními mikroorganizmy. Jejich příkladem může být vakcína proti choleře, dávivému kašli, chřipce, vzteklině, dětské přenosné obrně (IPV) a virové hepatitidě typu A.
Nové technologie genetické manipulace umožňují připravit také živé geneticky inaktivované vakcíny, které jsou zbaveny replikačního genu při zachování všech ostatních imunizujících vlastností. Tato metoda byla použita při přípravě vakcíny proti hepatitidě typu B, nebo papilomavirovým nákazám (HPV).

Živé atenuované (neboli oslabené) vakcíny obsah

Živé atenuované vakcíny obsahují živé mikroorganizmy v nepatogenní formě, které se získávají např. několikerým pomnožením patogenního organismu za zvláštních podmínek ve specifické buněčné kultuře. Kromě oslabení patogenního kmene mikroorganizmu se v některých případech využívá také přímo kmen mikroorganizmu, který je pro člověka nepatogenní.
Výhodou těchto vakcín je skutečnost, že atenuovaný mikroorganizmus svým rozmnožením v těle infikované osoby simuluje infekci bez klinických projevů, a přitom zajišťuje dostatečné množství imunizujícího antigenu při jeho relativně dlouhé době expozice, při které může být vyvolána dostatečně kvalitní imunitní odpověď. Navíc, v případech, kdy imunitní odpověď je zprostředkována buněčnou imunitou, je atenuovaný mikroorganizmus schopný se replikovat přímo v hostitelské buňce, a tak umožnit tvorbu buněčné imunitní odpovědi. Nedostatek tohoto typu vakcín spočívá v možné změně nepatogenní formy vakcinačního mikroorganizmu v patogenní nebo jeho působení může být pro imunodeficitní imunizované osoby patogenní. V současné době se tyto uvedené nedostatky řeší genetickou manipulací, která vede k odstranění takových genů, které mohou zapříčinit mutantní virulenci. Příkladem atenuovaných očkovacích látek je BCG vakcína, vakcína proti dětské přenosné obrně (OPV), proti příušnicím, zarděnkám a spalničkám.

Subjednotkové vakcíny obsah

Subjednotkové vakcíny obsahují pouze určitou složku patogenní částice, která vyvolává imunitní odpověď a má imunizační vlastnosti. Eliminací reziduálních složek celého mikroorganizmu se sníží četnost nežádoucích účinků. Složitost přípravy subjednotkových vakcín spočívá ve správném odhadu imunogenní složky. Podle charakteru přípravy vakcinační subjednotky lze rozlišit: subjednotkové vakcíny získané izolací imunogenů z celobuněčných organismů, vakcíny připravené ze syntetických peptidů, vakcíny na základě rekombinantně konstruovaných imunogenů, epitopové vakcíny nebo DNA vakcíny.
Subjednotkové vakcíny podobně jako inaktivované jsou ve svém účinku limitovány množstvím podaného imunizujícího antigenu a relativně nízkým retenčním poločasem. Proto také tyto vakcíny se obvykle adsorbují na minerální nosič, jako retardér pro interakci s imunitním systémem. Vzhledem k povaze antigenu, který je "nahý", se v mnoha případech používá biologický vektor, na který je subjednotková imunizační složka vázána. Tím se dosáhne efektu zpodobnění antigenu s reálným nepatogenním mikroorganizmem. Vektor na rozdíl od minerálního nosiče přispívá k imunizaci svým biologickým působením na buněčné membrány imunitních buněk, aktivací některých cytokínů, přepravou účinné imunizující složky do cytosolu hostitelské buňky, stimulací obvykle T helper buněk apod. Jako vektor se používají některé proteiny (např. tetanický anatoxín, difterický mutantní anatoxín, membránový meningokokový protein, cholerový protein apod.), lipidové komplexy stimulující imunitní systém (např. vakcíny proti virové hepatitidě typu A) a pro člověka nepatogenní viry nebo bakterie, do kterých lze zavést nové genomy, kódující imunizační vakcinační složku (např. virus vakcínie, bakulovirus, E.coli, Salmonella). Tyto vakcíny jsou schopny vyvolávat nejen humorální ale také buněčnou imunitní odpověď v závislosti na charakteru použitých biologických vektorů.

Subjednotkové vakcíny získané přirozenou izolací z celobuněčného mikroorganizmu překonávají některé nedostatky celobuněčných vakcín. Příkladem jsou polysacharidové vakcíny vyvolávající humorální imunitní odpověď prostřednictvím B buněk (tzn. T-independentní odpověď), kterou však představují dominantně IgG třídy 2 s nižší afinitou k fagocytárním receptorům. Kromě toho je tvorba paměťových buněk limitována výhradně k B-lymfocytům, což může snižovat perzistenci ochrany. Jsou-li však tyto polysacharidy či oligosacharidy konjugovány na nosný protein, dojde k rozšířené imunitní odpovědi, ke spuštění T-dependentní buněčné imunitní odpovědi a k dostatečné tvorbě paměťových buněk B a T-lymfocytů. Příkladem je vakcína proti meningokokovým onemocněním, hemofilovým onemocněním (Hib), pneumokokovým onemocněním, tetanu a záškrtu, chřipce apod.

Syntetické peptidové vakcíny nebo epitopové vakcíny spočívají v syntéze peptidů, které vyjadřují antigenní determinanty, jenž stimulují T i B buňky, které převážně indukují humorální imunitní odpověď s dostatečnou imunitní pamětí. Výhodou těchto vakcín je jejich vysoká bezpečnost. Pomocí počítačové technologie spojené s genetickým inženýrstvím, lze synteticky připravit peptidy s čistými antigenními determinantami bez možnosti tvorby reziduálních antigenů. Příkladem jsou v dnešní době prototypy nových vakcín proti záškrtu, choleře, HIV, malárii a dalším parazitárním infekcím.

Vakcíny s rekombinantně připravenými antigeny představují jiný méně nákladný způsob přípravy a výroby subjednotkových vakcín pomocí DNA rekombinantních technologií založených na začlenění genomu kódujícího protein, který nese antigenní determinantu příslušného patogenního organismu, do nepatogenního viru, bakterie či plísně. Příkladem je vakcína proti virové hepatitidě B, acelulární vakcína proti dávivému kašli apod.

DNA vakcíny obsah

Jsou to vakcíny budoucnosti. Hostitelské buňky jsou schopny přijmout cizí DNA, která kóduje příslušnou antigenní determinantu patogenní částice a produkovat odpovídající protein. Velkou předností tohoto způsobu imunizace je snadná a dostupná interakce antigenního proteinu s buněčným MHC komplexem třídy I. i II., a tak relativně snadno stimulovat buněčnou i humorální protilátkovou odpověď. Vzhledem k čistotě antigenní determinanty lze považovat DNA vakcíny za velmi bezpečné, avšak je třeba upozornit, že dosavadní zkoušky byly prováděny pouze na zvířatech a nebylo dosud prokázáno ani vyvráceno genetické ovlivnění lidských buněk. DNA lze do buněk dopravit přímo jako holou DNA, tj. bez nosiče, nebo je možné ji dopravit do cílové buňky na vektoru, který je představován obvykle atenuovaným nepatogenním virem nebo bakterií (např. virus vakcínie, adenovirus, rhinovirus, BCG, Salmonella apod.). Tyto virové a bakteriální nosiče jsou vhodné především pro imunizaci vůči takové infekci, která na hostitelskou buňku působí intracelulárně. Riziko, plynoucí ze zavedení cizí DNA do lidských buněk, představuje především vznik senzitivity imunitních buněk vůči vlastní DNA. Křížová reaktivita s lidskými DNA by mohla vést k ničivé autoimunitě. Příkladem jsou vesměs prototypy vakcín proti virové hepatitidě typu C, HIV, herpes simplex, chřipce apod.

Imunologie očkovacích látek obsah

Očkovací látky jsou přípravky, které obsahují účinné antigeny, neboli imunogeny, tj. takové látky, které stimulují imunitní systém člověka za účelem vytvoření specificky ochranných látek a mechanismů.
Hlavním cílem očkování je specificky stimulovat imunitní systém očkované osoby tak, aby při opětovném setkání s infekčním agens nebo obecně patogenem došlo ke spuštění obranných mechanismů a očkovaná osoba byla vůči infekčnímu onemocnění chráněna. Splnění tohoto cíle bývá dosaženo vytvořením specifické imunity prostřednictvím produkce protilátek (především neutralizačních) a specifických buněk imunitního systému (B buňky, T-helper nebo cytotoxické CTL buňky) nebo ovlivněním nespecifické imunity zprostředkované látkovými faktory (jako jsou např. enzymové působení lysozomů, interleukíny, interferony, složky komplementu apod.) a nespecifickými mechanismy imunitních buněk (např. fagocytóza, apoptóza - řízená buněčná smrt způsobená cytolyticky působícími látkami, ADCC - buněčná cytotoxicita, obvykle NK buněk, závisející na specifických protilátkách, apod.).

Jednoduché vakcíny obsah

Vakcíny, které obsahují v principu jeden specifický imunogen v inaktivní podobě, jsou buď tzv. inaktivované nebo subjednotkové. Inaktivované vakcíny jsou zpravidla tvořeny celým usmrceným původním infekčním agens (viry nebo bakteriemi). Navíc kromě účinných látek obsahují i řadu balastních látek, které mohou nejen zvyšovat četnost výskytu nežádoucích účinků, ale také napomáhat vlastním imunogenům k indukci vyšší imunitní odpovědi. Pro snížení reaktivity inaktivované vakcíny se využívá atenuace, neboli oslabení živého mikroorganizmu adaptací původně divokých kmenů na tkáňových kulturách před jejich usmrcením.

Mezi tyto vakcíny patří nejčastěji používané očkovací látky proti dávivému kašli, virové hepatitidě typu A, vzteklině, klíšťové encefalitidě, dětské přenosné obrně apod. I přes svoji vyšší reaktivnost se i nadále vyvíjejí a používají, neboť poskytují požadovanou účinnost s relativně nízkým stupněm reaktivity.
Na druhé straně subjednotkové vakcíny bývají zpravidla méně reaktivní, ale bohužel někdy i méně učinné, zejména pokud jde o dosažení vysokého stupně proočkovannosti v populaci. Mezi tyto vakcíny patří očkovací látky proti chřipce, Haemophilovým nákazám typu b, meningokokovým nákazám, pneumokokovým nákazám, dávivému kašli, virové hepatitidě typu B apod.
Jakmile se vakcinační imunogen dostane do styku s panenskou B buňkou dochází k tzv. antigen-závislé fázi zrání B lymfocytu. Panenská B buňka je právě taková, která svými receptory (imunoglobulíny) odpovídá struktuře imunogenu, na který se naváže. Tyto buňky mají několikadenní životnost, a proto kontinuálně vznikají a zanikají. Jsou charakteristické vysokou různorodostí povrchových imunoglobulínů (obvykle IgM), které působí jako receptory specifické pro konkrétní antigen. Jejich existence se odhaduje na zhruba 10(11) entit. Vzhledem k tomu, že vakcinační imunogen si vybírá pouze takové panenské B buňky, na jejichž receptory se může navázat, je tato teorie označovaná jako selektivní neboli výběrová. Dojde-li k vazbě imunogenu s imunoglobulínem panenské B buňky, pak taková B buňka se aktivuje (někdy za přítomnosti T buněk a jiných faktorů, jako např. lymfokínů). Následně se zvětšuje a z malého lymfocytu vzniká velký blastocyt (neboli blastická buňka), která je velmi aktivní, tzn. dochází k jejímu rychlému dělení. Dále se zvětšuje její cytoplazma a endoplazmatické retikulum. Postupně dozraje v tzv. plazmobuňku, která produkuje sekretorické imunoglobulíny (IgG, IgM, a IgA). Po několika dnech se rozpadá a přitom se uvolňuje velké množství imunoglobulínů specifických vůči příslušnému antigenu (tj. i infekčnímu agens) (viz. obr.1)
Tímto způsobem dochází ke vzniku humorální imunitní odpovědi po očkování, tj. tvorba protilátek. Jak však bylo uvedeno, k aktivaci a následné proliferaci B buňky s vakcinačním imunogenem vázaným na její receptor jsou nutné i další "pomocné" látky (nejčastěji lymfokíny: IL-1, IL-2, IL-4 apod.) a někdy dokonce pomocná vazba s T-helper buňkami.

Obecně buňky imunitního systému (T buňky, B buňky, makrofágy, fagocyty apod.) mají další receptory strukturálně podobné imunoglobulínům, z nichž nejvýznamnější jsou TCR receptory (T-buněčný receptor, charakteristický pro T buňky) a MHC-I a MHC-II komplexy (major histokompatibility complex, charakteristický pro všechny buňky imunitního systému, přičemž MHC-I je typickým receptorem pro cytotoxické CTL buňky a MHC-II pro T-helper buňky; v lidské podobě bývají označovány také jako HLA-1 nebo HLA-2). TCR s MHC komplexy vytváří kombinovatelné páry, přes které se buňky imunitního systému vzájemně vážou prostřednictvím tzv. prezentovaného peptidu pocházejícího z vakcinačního imunogenu. Vzhledem k tomu, že inaktivované vakcíny obsahují pouze neživé proteiny nebo peptidy (kromě naivních polysacharidových vakcín) může dojít k vazbám přes MHC-II receptor jako tzv. extracelulární peptidy. Zprostředkovaná vazba MHC-II receptorů vede jen k aktivaci T-helper buněk, a proto tento typ vakcín CTL buňky zpravidla nestimuluje.

Podobně jako B buňky i T buňky jsou vakcinačním imunogenem specificky selektovány díky vazbě s TCR receptorem. Výsledkem bývá jejich proliferace, tvorba lymfokínů, vazba k B buňkám a aktivace B buněk.
Tyto jednoduché vakcíny vždy vyvolávají imunitní odpověď zprostředkovanou protilátkami a přitom sekundárně stimulují i buněčnou odpověď zprostředkovanou zejména T-helper buňkami. Ochrana protilátkami spočívá především v účinném rozlišení následného odpovídajícího infečního agens, který je protilátkami opsonizován a/nebo neutralizován, nebo spočívá v aktivaci komplementu, v mechanismu ADCC (protilátkami zprostředkovaný cytotoxický účinek NK buněk), a v dalších souvisejících nespecifických mechanismech imunitního systému (jako např. fagocytóza, apoptóza, membránová léze apod.)

Konjugované vakcíny obsah

Vzhledem k tomu, že některé vakcinační imunogeny jsou tvořeny výhradně polysacharidy nebo oligosacharidy bez účasti peptidové nebo proteinové složky (např. vakcína proti meningokokovým nákazám, pneumokokovým nákazám, Haemophilus influenzae typu b apod.), mohou se chovat jako tzv. hapteny (tj. nízkomolekulární antigen, který se váže na imunoglobulíny panenské B buňky bez následné imunitní odpovědi). Tato skutečnost se v praxi projevuje tím, že očkování takovouto vakcínou nevede u dětí obvykle mladších 18 měsíců k vytvoření imunitní odpovědi. Naopak u dětí starších 2 let a dospělých osob jsou tyto polysacharidové imunogeny dostatečně účinné. Jednoznačné vysvětlení tohoto věkového rozdílu dosud neexistuje, ale předpokládá se, že souvisí s vývojem imunitního systému, kdy pravděpodobně u starších dětí i dospělých osob dochází k přirozenému obohacení takového imunogenu (haptenu) o proteinový nosič (např. albumin), nebo že imunitní systém je natolik vyzrálý, že k proliferaci B buněk nepotřebuje aktivaci prostřednictvím T-helper buněk a B buňky se aktivují okolními lymfokíny bez účasti T-helper buněk.
Vakcinační imunogen nebo antigen se označuje jako T-dependentní antigen, protože k vyvolání imunitní odpovědi B buněk potřebuje stimulaci T-helper buněk (konkrétně klon Th2 buněk), a tak je jejich účinnost na T buňkách závislá
Pro účinné očkování proti některým infekčním onemocněním byly a jsou vyvíjeny tzv. konjugované vakcíny, které kromě základního specifického vakcinačního imunogenu obsahují navíc polypeptidy (proteiny), které jsou k tomuto imunogenu chemicky vázány (tj. konjugovanou vazbou) a nemají vlastní imunogenní účinek. Jsou ale schopny stimulovat T buňky a produkci lymfokínů, které jsou nezbytné pro aktivaci B buněk. Dnes se běžně používá konjugovaná vakcína proti nákazám způsobeným Haemophilus influenzae typu b.

Živé vakcíny obsah

Významnou skupinou vakcín jsou tzv. živé oslabené vakcíny, které obsahují tzv. atenuované viry či bakterie, které jsou zbaveny své patogenicity díky několikanásobnému pasážování a adaptování na různých buněčných kulturách. Jedná se o přípravu velmi důsledně kontrolovaného nového kmene mikroorganizmu (zejména jeho neurovirulence) tak, aby očkování bylo ve svém výsledku bezpečné.
Tímto způsobem se připravují vakcíny proti spalničkám, příušnicím, zarděnkám, dětské přenosné obrně a planým neštovicím. Dodnes se používá zatím jediná parenterální bakteriální vakcína tohoto typu a to je BCG vakcína. Přestože téměř všechny očkovací látky působí farmakologicky a imunologicky velmi podobně jako vakcíny inaktivované nebo subjednotkové (tj. stimulací B buněk vedoucí k tvorbě protilátkové imunitní odpovědi), důvodem pro jejich používání je dostatečný a dlouhodobý zdroj imunizujících antigenů (tj. imunogenů). Jak již vyplývá z označení této skupiny vakcín, jejich přednost vzhledem k inaktivovaným vakcínám spočívá v možnosti pomnožování vakcinačních oslabených mikroorganizmů. To napomáhá k relativně dlouhodobé stimulaci B buněk a T-helper buněk (případně i CTL buněk) a výsledná imunitní odpověď je kvalitní - vysoká a dlouhodobě perzistující. Navíc živé virové vakcíny narozdíl od inaktivovaných vakcín mohou produkovat proteiny v cytosolu "infikované" buňky, a tím vznikají antigenní tzv. intracelulární peptidy významné pro vazbu mezi MHC-I komplexem infikované buňky a TCR receptory CTL buněk. Díky tomuto mechanismu se stimuluje také buněčná cytotoxická imunitní odpověď.
Určitým analogem živých vakcín jsou i poslední typy vakcín připravované na bázi moderních biotechnologií, které využívají jako nosič účinného imunogenu živé viry (např. virus vakcínie, poxviry apod.) nebo i bakterie (salmonela apod.)

BCG vakcína
Tvorba imunitní odpovědi po BCG vakcinaci má poněkud odlišný mechanismus než všechny ostatní očkovací látky. Princip tohoto očkování spočívá podobně jako u ostatních živých vakcín v simulaci infekčního onemocnění s dávkou nižší než je infekční a za použití takového kmene, který nevykazuje patogenicitu.
Po inokulaci vakcinačního kmene mykobakteriáních zárodků dochází z větší části k jejich usmrcení. Pouze zhruba 10% zárodků přežívá a dále se pomnožuje v místě vpichu. Chemotaxí se přitahují k inaktivním monocytům a lymfocytům v krevním řečišti někdy za vzniku primárních tuberkulózních uzlíků. Po několika málo týdnech tuberkulózní zárodky přežívají, rostou a pomnožují se v symbióze s inaktivními makrofágy. Přitom začíná období tzv. opožděné hypersenzitivity a vzniku buněčné imunity, které se klinicky projevují vznikem zarudnutého pupence za 3-4 týdny po očkování s perzistencí 2-3 týdny.
Imunitní odpověď po BCG očkování je zajištěna jak opožděnou hypersenzitivitou, která usmrtí makrofágy inaktivované pohlcenými tuberkulózními zárodky, tak buněčnou imunitou, která zvyšuje schopnost makrofágů usmrtit tyto zárodky pohlcením prostřednictvím cytokínů (lymfokínů) vytvářenými či uvolňovanými T-helper buňkami. Dále se z největší pravděpodobností ukazuje, že protektivní účinnost očkování souvisí i s cytolytickou aktivitou, která usnadňuje destrukci imunologicky vyčerpané, bacily naplněné buňky. Navíc bylo dokázáno, že rovněž apoptóza umožňuje usmrcení intracelulárních tuberkulózních bacilů.
Důležitým hlediskem vysvětlení, proč některé reinfekce mykobakteriemi nevyvolají protekci makrofágovou nebo cytolytickou aktivací, je skutečnost, že T-helper buňky podstupují dva odlišné způsoby dozrávání, tj. vznikají Th1 a Th2 klony. Princip dozrávání T-helper buněk je podobný jako u předešlých vakcín, tzn. po vazbě s imunogenem dochází k jejich proliferaci.
Oba typy buněk se od sebe navzájem liší cytokíny, které produkují: Th1 produkuje interleukin-2 a gama-interferon, zatímco Th2 indukuje interleukiny (IL-4, IL-6 a IL-10). Cytokíny produkované jedním typem buněk mohou inhibovat produkci nebo aktivitu cytokínů druhého typu. Čistá Th1 buněčná odpověď zajišťuje účinnou ochranu očkované osoby, zatímco kombinovaná Th1 a Th2 nebo jen Th2 odpověď nevede k úspěšnému výsledku očkování. Preference tvorby Th1 buněčné odpovědi může být dána věkem očkované osoby (doporučuje se očkovat mladší děti) nebo genetickou vybaveností populace (vysvětlení proč u některé populace toto očkování vykazuje jen velmi malou účinnost).

Kombinované vakcíny obsah

Od 70. let se začaly aplikovat tzv. kombinované vakcíny, které v jedné dávce obsahují více než jednu vakcinační složku. Vedle socioekonomických a ekologických výhod těchto vakcín existují i výhody klinické a imunologické, je-li splněna podmínka synergického působení všech vakcinačních imunogenů. Obecně platí, že biologické molekuly spolu interagují. Tato interakce může být buď pozitivní, tj. účinek se násobí nebo naopak negativní, kdy imunizující účinek se snižuje. Důvodem tohoto jevu je především vazba antigenu k receptorům buněk imunitního systému, která je principem vzniku imunitní odpovědi. Vazba antigen-receptor je řízena vzájemnou aktraktivností a strukturální konstitucí antigenu. Dojde-li k přiblížení antigenu, který není strukturálně kompatibilní s receptorovým místem imunitní buňky, k vazbě buď vůbec nedojde nebo je jen velmi slabá a mechanismus tvorby imunitní odpovědi se nespustí. Struktura původního vakcinačního imunogenu se obvykle vždy v kombinaci s ostatními vakcinačními imunogeny mění (toto je známé u všech současných vakcín). Cílem vývoje kombinované vakcíny je zkombinovat takové imunogeny, které se vzájemně podporují (strukturálně) a stimulují větší počet buněk imunitního systému za účelem produkce vyšší imunitní odpovědi (obvykle humorální neboli protilátkové). 

To znamená, že takové kombinované vakcinační imunogeny zasáhnou více buněk imunitního systému. Příkladem těchto vakcín jsou desítky let prověřené trivakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám nebo proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli. Imunizující účinnost kombinované vakcíny se zpravidla zvyšuje o 5-20% vzhledem k účinnostem odpovídajících monovakcín.
Na druhé straně vzniká otázka, zda toto očkování nevede k zvýšení počtu nežádoucích účinků. Pokud jde o charakter nežádoucích účinků, kombinované vakcíny nevyvolávají jiné než ty, které jsou známé u monovakcín. A jde-li o počet nebo četnost nežádoucích účinků, je po očkování kombinovanou vakcínou vyšší o 5-10% ve srovnání s očkováním monovakcínou. Avšak srovnává-li se četnost nežádoucích účinků např. po třech očkováních s monovakcínami vůči jednomu očkování s kombinovanou vakcínou, pak výsledek je jednoznačně výhodný pro kombinovou vakcínu, neboť dochází ke snížení celkové četnosti zhruba o 20-40%.

Imunitní odpověď obsah

Imunitní odpověď je výsledkem reakce imunitního systému s imunogenem (neboli s očkovací látkou). Podle charakteru se rozlišuje humorální a buněčná imunitní odpověď. Prakticky téměř vždy dochází ke vzniku obou typů, avšak jeden typ dominuje. Nejčastěji to bývá humorální imunitní odpověď.
Obvykle po podání první vakcinační dávky dochází nejprve k sekreci IgM protilátek, které převažují a po několika dnech jsou nahrazovány IgG protilátkami. Jejich přetrvávání však nebývá dlouhodobé, a proto se řada očkování provádí podáním několika vakcinačních dávek. Očkování jednou či více dávkami vedoucí k dosažení několikaleté séroprotekce je označováno jako základní očkování nebo primovakcinace. Důvod, proč někdy se podává pouze jedna vakcinační dávka a jindy v předepsaných intervalech více dávek, vyplývá z charakteru vakcinačního imunogenu, jeho koncentrace a případně vazby na nosič, který ovlivňuje jeho distribuci v těle očkované osoby. Nosič navíc obvykle zvyšuje atraktivitu imunogenu k receptorům buněk imunitního systému a retarduje jeho setrvání v organizmu.
Klesne-li hladina protilátek pod protektivní mez, podává se další jedna nebo i více dávek za účelem posílení imunitní odpovědi. Takové očkování se označuje jako posilující očkování, nebo booster (případně přeočkování). Tento princip neplatí jen pro humorální imunitní odpověď, ale i pro buněčnou.

Perzistence imunity a paměťové buňky obsah

Jedním z nejdůležitějších výsledků imunizace je vytvoření stavu imunologické paměti, což je schopnost imunitního systému velmi rychle a účinně odpovědět na přítomný infekční patogen, se kterým se již imunitní systém setkal. Dosud bohužel není mechanismus uchovávání imunologické paměti dobře znám.
Imunologická paměť je z největší pravděpodobností tvořena tzv. paměťovými B a T buňkami, které vznikají paralelně jako sekundární klon při proliferaci různých B a T buněk ve fázi zrání.
Dále se předpokládá, že životnost paměťových buněk je delší než jejich originálů. Avšak vzhledem k jejich omezené životnosti je zřejmé, že může dojít ke ztrátě získané imunity očkováním. Existují dvě vysvětlení, proč by imunologická paměť mohla perzistovat dlouhodobě. Jedním z důvodů je, že dochází k "neustálemu" setkávání se organizmu s infekčním agens z vnějšku, nebo druhým vysvětlením by mohlo být možnost perzistence antigenu v nepatogenní formě v těle organizmu. Díky tomu by mohlo docházet ke kontinuální reaktivaci a restimulaci odpovídajících B a T buněk za tvorby jejich paměťových klonů.
Ani jedno z vysvětlení však není jednoznačné. Nejdelší protektivní imunita bývá zajištěna po očkování živými vakcínami, jejichž vakcinační antigeny skutečně mohou v těle očkovaného člověka přetrvávat v klidovém stavu, v malém množství, aniž by působily infekčně. Poněvadž se atenuované vakcinační viry nebo bakterie mohou z očkované osoby dostat i do okolí a působit z vnějšku na jiné očkované osoby, nelze proto vyloučit ani první možnost vysvětlení.
Srovnání délky perzistence získané imunity očkováním inaktivovanými nebo subjednotkovými vakcínami vůči délce perzistence téže imunity po očkování živými vakcínami dokazuje to, že k udržení imunologické paměti musí docházet restimulací B i T buněk.
Tato skutečnost se odráží i v principu samotného očkování, které rozlišuje základní očkování, při kterém se vytváří primární imunitní odpověď a po určité době se očkování opakuje jako tzv. boosterující nebo posilující očkování, které opětovně indukuje nejen humorální či buněčnou aktivní imunitní odpověď, ale současně i imunologickou paměť.
Kvalita imunologické paměti je přímo závislá na kvalitě primární imunitní odpovědi,. tzn. čím lepší je imunogen (strukturálně pestrý s vysokou afinitou k odpovídajícím receptorům buněk imunitního systému) tím kvalitnější je imunologická paměť. Tento závěr např. potvrzuje srovnání perzistence imunity po očkování jednoduchou subjednotkovou vakcínou a toutéž konjugovanou vakcínou.

Literatura obsah

1. Petráš M, Domorázková E, Petrýdesová A. Manuál očkování (2). Praha, Tango 1998
2. Hořejší V, Bartůňková J. Základy imunologie. Praha, Triton 1998
3. Plotkin S.A, Orenstein W.A. Vaccines, W.B.Saunders Company, Third Ed., 1998
4. Janeway C.A, Travers P, Hunt S, Walport M. Immunobiology, Current Biology Ltd./Garland Publishing Inc., Third Ed., 1997
5. Brock T.D, Madigan M.D, Martinko J.M, Parker J. Microbilogy, Prentice-all Int., 1999
6. Kuby J. Immunology, W.H.Freeman and Company, Third Ed. 1997
7. Paul W.E. Fundamental imunology, Raven Press, 1985
8. Darnell J, Lodish H, Baltimore D. Molecular Cell Biology. W.H.Freeman and Company, Second Ed. 1995
9. Roitt I.M. Essential Immunology. McGraw-Hill, 8-th Ed. 1996