|
Počátkem
roku se objevily mediální zprávy ohledně soudu s rodiči, kteří odmítli
nechat očkovat své dítě (soud vyhráli). Kromě toho média přinášejí informace
o plánované legislativní změně, která by měla nastolit sankce pro rodiče
odmítající očkování svých dětí.
Téměř 20 let trvalo, než se toto téma povinného očkování otevřelo. Ne
že by se během této doby nediskutovalo, ale obvykle tak jak se otevřelo
tak se zase zavřelo. A zůstalo nadále "tabu".
Pouze nedemokratická společnost má právo vyžadovat od svých občanů bezmeznou
poslušnost - tedy i povinné očkování. Přesto však nebo možná právě proto
extrémně vysoká proočkovanost řadila bývalé Československo mezi země s
běžnými dětskými infekcemi eliminovanými očkováním.
Dnes žijeme v demokratické společnosti a tak právo a svoboda jsou její
ctěnými atributy. Navíc listina práv a svobod zamezuje aplikaci "povinného"
očkování. Proto každý rodič by měl nechat své dítě pravidelně očkovat
ne z povinnosti, ale dobrovolně z přesvědčení o jeho prospěchu. Ne vždy
je každý o prospěchu očkování přesvědčen - díky zvyšujícímu se počtu pravidelného
očkování, farmaceutické lobby ve státní správě, nedostatečné účinnosti
očkování projevující se výskytem dětských nemocí, jako je dávivý kašel
apod.
I přes tato negativa stojí za to maximálně zachovat důsledné pravidelné
očkování tak, aby česká společnost patřila nadále mezi ty vysoce proočkované.
K tomu je třeba rodiče přesvědčit, že státem vybrané očkování má smysl
nejen pro jejich děti, ale pro celou společnost. Dnes je třeba těžké vyřadit
téměř 60 let praktikované očkování proti záškrtu, který se v české společnosti
neobjevil déle než 40 let a není o něm mezi lidmi povědomí. Stát by tedy
v prvé řadě měl vybrat jen ta pravidelná očkování, která mají buď společenský
(např. tetanus, dávivý kašel apod.) nebo celosvětový dopad (např. plánovaná
eradikace dětské přenosné obrny) a dětem je hradit podle stávajícího modelu.
Vedle toho lze rovněž uplatnit princip tzv. "dobrovolně" pravidelného
očkování (příkladem se stalo očkování proti pneumokokovým nákazám od roku
2009), které si rodič zváží sám a hradí jej zdravotní pojišťovna. Určitě
by bylo dobré z dnešních 9 "povinných" očkování ponechat 8 a
očkování proti hepatitidě typu B přeřadit do dobrovolně pravidelného,
hrazeného zdravotními pojišťovnami.
Dalším kritériem pro získání důvěry rodiče - nechat své dítě očkovat -
by měl být věkový limit do kdy je třeba aby dítě bylo očkováno. Zbavit
se rigidní vyhlášky či zákona nakazujícího přesné věkové schéma očkování.
Ne všechny děti se vyvíjí stejně, ne vždy jsou děti v takové zdravotní
kondici, aby mohly být očkované a v neposlední řadě i rodiče potřebují
svůj čas k získání důvěry k očkování. Výrobci umožňují očkovat podle různých
očkovacích schémat, tak proč je v praxi svobodně nevyužít v podmínkách,
kdy nehrozí epidemie nebo individuální riziko z nakažení.
Příkladem toho co se evidentně nabízí je redukovat očkování "hexou"
na třeba "pentu", očkovat svobodně ve schématu 3+1 nebo 2+1,
zahájit ho ne dříve než ve věku 2 měsíců a dokončit ne později než ve
věku 2 let. Očkování živými vakcínami (tj. proti spalničkám, příušnicím
a zarděnkám) by mělo být zahájeno ve věku 15 měsíců a dokončeno nejpozději
věku 4 let, nejlépe před nástupem do dětského kolektivu.
Proč by se tedy rodič nemohl podílet na spolurozhodování týkajícího se
volby vakcíny, schématu očkování, věku zahájení příslušného očkování.
Stačí jen málo a rodiče mohou mít důvěru ve správné očkování prospěšné
pro jejich nejcennější, co mají.
Nelze ani podcenit skutečnost, že v každé demokratické společnosti jsou
ti, kteří pochybují, mají osobní nebo zprostředkované negativní zkušenosti,
nevěří, nebo jen "a priory" odmítají. V takovém případě sankce
nepomůžou. Velmi užitečným nástrojem by mohlo být zdravotní pojištění
jejich dětí, které hradí stát. Stát může rozhodnout o tom, že neočkované
děti nepojistí, neboť takové děti jsou vystaveny riziku odpovídajících
infekcí a navíc se samy stávají případným zdrojem infekce pro společnost.
Pokud tedy jejich rodiče vyhodnotili, že je lepší své dítě neočkovat -
tj. nepodstoupí státem vyžadovanou prevenci - pak takoví rodiče musí léčebné
náklady jakéhokoli onemocnění hradit sami (ošetření, léčbu, hospitalizaci,
léčivo atd.), neboť se dobrovolně vzdávají státem hrazeného pojištění
- tj. zbavují stát jakýchkoli závazků za jejich dítě poskytnout v rámci
zdravotního pojištění odpovídající péči. Sankce ani hrozba nepřijetí neočkovaného
dítěte do dětského kolektivu bezprostředně nesouvisí se státem poskytovanou
prevencí.
Demokracie
se musí zbavit diktátu, ale rovněž nesmí doplácet na nezodpovědnost jedince.
|