VÝZNAM OČKOVÁNÍ

Dědictví našich předků

Již po tísiciletí je známé, že lidé, kteří přežili infekční onemocnění, jen velmi zřídka bývají opět nemocní stejnou nákazou. Ve středověku, při morových epidemiích, osoby, které pečovaly o nemocné, nebývaly morem nakaženy. Ve staré Číně se prováděly pokusy, jak zabránit nebo předejít pravým neštovicím, které se projevují vznikem hnisavých puchýřků. Metoda prevence vůči pravým neštovicím byla označována jako "variolizace". Jeden ze způsobů tehdejšího očkování bylo odebírání části tekutiny z puchýřku osoby nemocné neštovicemi a vbodnutím odebraného hnisu jehlicí pod kůži zdravého jedince. Jiná metoda představovala odloupávání strupu po puchýřku, který se pak usušil a rozemlel na prach. Zdravá osoba byla očkována vdechováním tohoto prášku.

Očkování dnešního typu bylo započato v 18. století, kdy se o zavedení "variolizace" v západní Evropě zasloužila manželka britského vyslance v Turecku lady Mary Wortley Montaguová, která se s variolizací seznámila v Istanbulu. Podařilo se jí přemluvit anglického krále Jiřího I., aby vězňům, kteří se dají variolizovat, byla udělena milost. Již v roce 1746 byl v Londýně zřízen variolizační ústav. Koncem 18. století na onemocnění pravými neštovicemi umíral přibližně jeden z deseti nakažených. V té době si Edward Jenner, anglický venkovský lékař, všiml, že dojičky, které prodělaly kravské neštovice, nikdy nebyly nemocné pravými neštovicemi. Tato skutečnost ho přivedla na myšlenku přenést virus kravských neštovic na zdravého jedince a vytvořit u něj přirozenou ochranu proti neštovicím. Člověk, který byl nakažen virem kravských neštovic, nebyl vystaven závažnému onemocnění narozdíl od onemocnění způsobeného virem pravých neštovic. V roce 1796 Jenner provedl velmi odvážný pokus: nakazil mladého chlapce kravskými neštovicemi a po vyléčení nechal chlapce úmyslně opět nakazit tentokrát však virem pravých neštovic. Jeho předpoklad se vyplnil, chlapec neonemocněl pravými neštovicemi. Přestože tento pokus a následné studie u lidí byly prováděny v rozporu se současnými způsoby klinických studií, jejich význam pro rozvoj a vývoj očkovacích látek byl nesmírný. Jennerův postup byl pojmenován "vakcinace" (očkování), vyplývající ze slova "vacca", což je latinsky kráva.

Nezpochybnitelný úspěch očkování

Očkování je vysoce účinné, srovnáme-li nemocnost a úmrtnost způsobené infekcemi před a po zahájení celoplošného očkování. Největší úspěch masivního očkování byla celosvětová likvidace varioly. Po celoplošném zavedení povinného očkování proti dětské obrně v Československu v roce 1960 nebyl dosud zaznamenán jediný případ infekce dětské obrny na rozdíl od předešlých dob, kdy bylo průměrně hlášeno 600 onemocnění touto infekcí a 50 úmrtí ročně. Do roku 1958 každý rok onemocnělo černým kašlem více než 30.000 dětí za rok a 80 z nich umíralo na tuto zákeřnou infekci. Právě v tomto roce bylo zahájeno celoplošné očkování proti černému kašli, jehož výsledkem byl velmi rychlý pokles počtu onemocněných dětí a nebylo zaznamenáno žádné úmrtí. Významného snížení nemocnosti a úmrtnosti spalniček, které se dnes vyskytuje jen do několika málo případů ročně, bylo dosaženo po zavedení celoplošného očkování v letech 1970 až 1975. Tato závažná infekce způsobovala onemocnění u více než 50.000 dětí, z nichž téměř 50 ročně umíralo. Podobné výsledky byly dosaženy po zavedení celoplošného očkování proti tuberkulóze, tetanu, záškrtu, příušnicím, zarděnkám apod. Úspěch očkování je nezpochybnitelný. V dohledné době (2018-2020) se očekává další milník očkování, tj. dosažení celosvětové eradikace dětské přenosné obrny. 

Očkování v České republice

Očkování v České republice má dlouholetou tradici. Československo bylo dokonce prvním státem na světě, kde již v roce 1960 po zavedení celoplošného očkování došlo k vymizení přenosné dětské obrny. Československo vždy patřilo mezi průkopnické státy v zavádění celoplošného očkování i proti dalším infekčním chorobám jako např. proti spalničkám, příušnicím, zarděnkám, záškrtu, dávivému kašli apod.V České republice, podobně jako v jiných vyspělých zemích Evropy, se provádí tzv. povinné očkování a očkování podle potřeby.
Povinné očkování je očkování, které je regulováno a hrazeno státem. Cílem povinného očkování je zabránit těžkým projevům infekčních onemocnění s trvalým postižením, vyloučit úmrtí z infekcí, jejich šíření a vzniku epidemií, vůči kterým existují očkovací látky.

Podle okolností, při kterých je očkování prováděno, se rozlišuje:

1. pravidelné očkování - je celoplošné očkování dětí podle očkovacího kalendáře; jedná se o očkování proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu, dávivému kašli, přenosné dětské obrně, spalničkám, příušnicím a zarděnkám.
2. zvláštní očkování - je prováděno u osob vystavených riziku příslušné infekce; jde především o očkování proti virové žloutence typu B nebo proti tuberkulóze u osob pracujících ve zdravotnictví, očkování proti vzteklině laborantů pracujících s viry vztekliny apod.
3. mimořádné očkování - vznikne-li nebezpečí epidemie nebo vyžadují-li to jiné důležité zdravotní okolnosti (např. možnost nákazy novorozence po porodu). Hlavní hygienik České republiky nebo krajský hygienik s jeho souhlasem nařídí mimořádné očkování proti infekční nemoci buď celé populace nebo její části; jedná se o očkování proti chřipce u osob trpících chronickými nemocemi, o očkování novorozenců proti virové žloutence typu B matek, které jsou pozitivní na antigen tohoto virového onemocnění, apod.
4. očkování osob do/z ciziny - se provádí podle celosvětového nařízení Světové zdravotnické organizace v závislosti na výskytu epidemií. V České republice se provádí povinné očkování proti žluté zimnici před výjezdem do oblastí rovníkové Afriky a Jižní Ameriky.
5. očkování při úrazech, poraněních a nehojících se ranách - při úrazech, poraněních, bércových vředech a jiných nehojících se ranách se provádí očkování proti tetanu. Po pokousání nebo poranění zvířetem podezřelým z infekce vztekliny se očkuje proti vzteklině.

Očkovací kalendář je schéma očkování, které určuje, kdy a kolikrát se konkrétní očkovací látka podává. Tento kalendář je velmi důležitý pro dosažení celoplošného proočkování celé populace. Očkovací kalendář je regulován zákonnou vyhláškou.

Vzhledem k neustále se zdokonalujícím očkovacím látkám a měnícím se epidemiologickým podmínkám, roste potřeba rozšiřovat a měnit očkovací kalendář. Již od poloviny roku 2001 se začne v rámci pravidelného očkování imunizovat vůči nákazám vyvolaným Haemohilus influenzae typu b a vůči virové hepatitidě typu B celoplošně. Od roku 2007 byla nahrazena tradiční vakcína proti dávivému kašli za acelulární, díky zavedení šestivalentní vakcíny. To snížilo celkový počet podávaných dávek všech vakcín. Od téhož roku došlo k radikální změně v očkování proti dětské přenosné obrně, neboť se přestalo očkovat kampaňovitě s pomocí živé perorální vakcíny. Toto očkování nahradila šestivalentní vakcína a provádí se v rámci kombinovaného očkování proti tetanu, záškrtu, dávivému kašli, hemofilovým nákazám typu b, virové hepatitidě typu B a dětské přenosné obrně. V současné době byla živá perorální vakcína nahrazena injekční inaktivovanou vakcínou proti dětské přenosné obrně.
Od roku 2010 bylo zavedeno plošné očkování hrazené ze zdravotního pojištění, které je dobrovolné na žádost rodiče. Prvním takovým očkováním bylo očkování proti pneumokokovým nákazám s konjugovanou vakcínou a o dva roky později v roce 2012 také očkování proti nákazám způsobeným některými genotypy lidského papilomaviru (tzv. HPV očkování). Pro seniory starší 65 let se stalo plně hrazené také očkování proti chřipce.

Vedle povinného očkování, které je regulováno státem, je možné se nechat očkovat dobrovolně např. proti chřipce, meningokokovým nákazám, virové hepatitidě typu A, klíšťové encefalitidě, břišnímu tyfu, choleře apod. Dobrovolné očkování si musí každý zaplatit sám. Pouze za jistých okolností může být toto očkování plně nebo částečně hrazeno zdravotními pojišťovnami (např. částečná úhrada očkování proti klíšťové encefalitidě) nebo státní administrativou (jako tomu bývalo např. při očkování odvedenců vojenské základní služby proti meningokokovým nákazám skupiny A a C). Přestože očkovací látky nejsou levné, jejich cena je zanedbatelná ve srovnání s možnými následky příslušného infekčního onemocnění, které mohou končit úmrtím. Stále více lidí si dnes uvědomuje těžké následky a rizika infekce klíšťové encefalitidy, chřipky, virové žloutenky typu A i B apod., a proto raději volí cestu dobrovolného očkování. Podobně i lidé, kteří cestují do zahraničí, zejména do oblastí Jižní Ameriky, Afriky nebo Asie, kde se nacházejí endemické oblasti žluté zimnice, japonské encefalitidy, záškrtu, břišního tyfu, cholery apod., se můžou nechat očkovat na hygienických stanicích, odděleních epidemiologie, v každém krajském městě a některých okresních městech. Zvýšení cestovních výdajů o cenu příslušného očkování je zanedbatelné ve srovnání s přivezeným dárkem v podobě infekční choroby či jejích někdy doživotních následků.

Kritéria očkování

Očkování zajistí ochranu před infekcí, jsou-li splněna tato kritéria:

• vysoce účinná a bezpečná očkovací látka vhodně skladovaná;
• celoplošné očkování nebo očkování cílové skupiny;
• cenová dostupnost očkovací látky;
• přiměřený počet vakcinačních dávek základního očkování (maximálně 4-5 dávek)
• dodržení časového schématu očkování;
• adekvátní zdravotní stav očkované osoby;
• správné provádění imunizace (tj. způsob, místo aplikace, injekční jehla apod.).

Přestože očkování změnilo pohled na vážnost infekčních nemocí, jeho úspěch je dán nejen účinnou očkovací látkou ale především dobrou vůlí nechat své dítě očkovat. Je stále třeba mít na paměti, že očkování je kontinuální proces boje proti zákeřným infekcím.